Legenda o Tarzanovi (The Legend of Tarzan) – Recenze – 40%

Znáte ten klasický příběh o Tarzanovi? Jak ho po tragické smrti rodičů v džungli vychovaly gorily, jak se stal pánem pralesa a zamiloval se do Jane? Tak děj tohoto filmu se odehrává osm let poté, kdy Tarzan (pod jménem John Clayton, hraje ho Alexander Skarsgård) už dávno žije s Jane (Margot Robbie) v Londýně, kde je z něj lord a celebrita, a na návrat do africké džungle nemá ani pomyšlení.

Přesto jsou oba podvodně vylákáni přisluhovačem belgického krále (Christoph Waltz) zpět do Afriky, kde údajně mají reprezentovat anglický parlament, ale ve skutečnosti zde má být Tarzan vyměněn za hrst diamantů a předhozen tamnímu domorodému vládci a zabit. Reálný děj spočívá v tom, že Tarzan se po návratu nejprve shledává s různými lidmi a zvířaty, s nimiž kdysi žil, pak je Jane unesena a Tarzan ji musí zachránit, přičemž ho doprovází hláškující černoch (Samuel L. Jackson), který dohlíží na dodržování lidských práv v kolonizovaném Kongu.

 

Zdroj fotek: freeman-ent.cz

Při sledování filmu samotného se ta zápletka nejeví tak strašně debilně, ale napsaná na papíře zní debilně dost. Některé motivy jsou sice přebrané z různých pokračování původní knižní předlohy, ale celkově scénář filmu působí jako vycucaný z prstu, jako by scenáristy nenapadlo nic lepšího a jen zoufale potřebovali sesmolit něco, na čem by se dalo jakžtakž stavět. Spousta scén je ale napsaná tak strašně, že je vlastně nechtěně vtipná či trapná, což je ještě umocněno tím, že celá Legenda o Tarzanovi vypadá, jako by si s ní nikdo z tvůrců vůbec nevěděl rady.

Jako kdyby režisér David Yates (poslední čtyři Harry Potterové) chtěl film natočit třemi různými způsoby, resp. jako by chtěl natočit tři různé filmy najednou. Nebo jako kdyby na filmu pracovali postupně tři různí režiséři, kteří měli všichni zcela jinou vizi, a každý musel vždy nějak navázat na práci toho předchozího.

Legenda o Tarzanovi tudíž jen místy připomíná něco, co by mělo na příběh o Tarzanovi navazovat, a to jen když se hlavní hrdina houpe na liánách, bojuje s gorilou nebo hlasitě řve, případně když dojde na nějaký z mnoha náhodně rozmístěných flashbacků, jež divákovi osvětlují události před osmi a více lety (přičemž někdy to trochu trvá, než vám dojde, že sledujete flashback). Kromě toho se ale snímek pokouší být i romanticky zastřenou červenou knihovnou ve stylu Vzpomínek na Afriku a zároveň akčním dobrodružstvím ala Indiana Jones, kde se přepadávají vlaky, bojuje se na kolesovém parníku a Kongo se osvobozuje od otroctví.

Všechny tyto styly se průběžně míchají od začátku do konce, kdy zaprvé spolu navzájem neladí zrovna dvakrát přirozeně a zadruhé není jasné, na jakou atmosféru by se tedy měl divák naladit. Kromě toho film není vůbec ani trochu napínavý, a to ani v akčních scénách, které jsou natočené poměrně špatně. Kvalita digitálních triků je překvapivě kolísavá. Místy si lze všimnout skutečně hrozného střihu, zejména v okamžicích, kdy patrně došlo k vystřižení nějaké scény. Herci jsou buď špatně obsazení, nebo hrají pod své možnosti, nebo obojí:

• Alexander Skarsgård má sice na Tarzana postavu, ale charisma nemá.

• Margot Robbie náhodně střídá slečinku v nesnázích, kterou je potřeba zachraňovat, s emancipovanou a silnou hrdinkou, co si umí poradit sama.

• Christoph Waltz předvádí dalšího ze svých obvyklých záporáků a zabíjí lidi růžencem, což je nechtěně legrační.

• Samuel L. Jackson hraje takový ten typ vedlejšího komického poskoka, jaké obvykle hraje Luis Guzmán, což je smutné.

Vzhledem k obřímu rozpočtu 180 milionů dolarů se tak dá pochválit akorát vizuální stránka, obzvláště pak v některých konkrétních scénách, jimž nechybí majestátnost a velkolepost. Hudba Ruperta Gregsona-Williamse je dobrá. Pozoruhodný je pokus filmařů zasadit snímek do reálných historických událostí, kdy bylo Kongo kolonií Belgie. Celkově je ale Legenda o Tarzanovi vyloženě podprůměrná až v příliš mnoha ohledech na to, aby ji šlo doporučit.

Poslední záchranou tvůrců by bylo argumentovat, že se pokusili o zreprodukování naivní brakové atmosféry dobrodružných románů z dvacátých a třicátých let, což by ledacos vysvětlovalo. Ale i tak by to byla omluva poněkud chabá.