Se svým dokumentem Sacro GRA
vyhrál italský režisér Gianfranco Rosi v roce 2013 hlavní soutěž na
festivalu v Benátkách a za svůj nejnovější dokument s celým názvem Fuocoammare (Požár na moři) zas získal
cenu pro nejlepší film na letošním festivalu v Berlíně, Zlatého Medvěda. Zjevně
úspěšný tvůrce a miláček festivalů.
 |
| Zdroj fotek: artcam.cz |
Pokud jsem si však z dokumentu Sacro GRA něco odnesl, byl to pocit nekonečné a ubíjející nudy, což jednak
pramenilo z nedostatečného vhledu do tématu (o dálničním obchvatu kolem
Říma, jenž byl spolu s lidmi žijícími v jeho blízkosti hlavním
tématem filmu, jsem toho moc nevěděl a při sledování filmu jsem se o něm ani
nic nedozvěděl) a zároveň z režisérova stylu natáčení a vyprávění.
Giafranco Rosi totiž točí dokumenty umělecké, takže se nebojí dlouhých,
statických, nepřerušených záběrů, naopak se vyvaruje komentáře a nechává za
sebe mluvit obraz. Nevyjadřuje žádný názor a skutečně jen dokumentaristicky
zachycuje realitu. Pozornost přitom mnohdy orientuje poněkud zvláštními směry,
které jako by od tématu dokumentu odbíhaly – v Sacru GRA tudíž např. často natáčel lidi, kteří nejenže nebyli
zajímaví, ale dokonce ani nebylo jasné, co vlastně měli společného s tím dálničním
okruhem. Režisér si zjevně natáčené subjekty vybírá tak, aby jejich spojitost s tématem
jeho dokumentu byla mimořádně slabá a téměř neznatelná, místy třeba jen tušená,
ale byla.
Fuocoammare trpí v podstatě tím samým. Zvolené téma je
zásadní a na první pohled jasné – uprchlíci a jejich migrace na ostrov
Lampedusa ve Středozemním moři. A je fakt, že ve svém závěru snímek obsahuje
asi dvacet minut poměrně intenzivních a silně působivých scén, v nichž
jsou na lodích převáženi uprchlíci v šestinásobně větším počtu, než je
kapacita plavidla, a jsou po mnohotýdenním pobytu v podpalubí vytahováni
ven a zachraňováni, na smrt dehydrovaní a podvyživení.
Pak ovšem přichází na scénu ten fakt, že tyto poměrně zajímavé a svým
způsobem devastující pasáže jsou brutálně rozředěny v moři banalit, a sice
pozorováním toho, co dělá na témže ostrově jakýsi dvanáctiletý kluk, který si
vyrobí prak a od samého míření jedním okem musí nosit speciální brýle, aby mu to
méně používané oko nesešlo, a jeho babička, která sem tam stele postele, vaří
čaj, či plete. Zásadní problém pak spočívá v tom, že sledování jich dvou
zabírá zhruba dvě třetiny filmu.
Ten kluk má taky kamaráda, se kterým si hraje, chodí do školy, kde se učí
angličtinu, a babička mu občas poví nějakou historku ze svého života.
Všechno je to ale strašně obyčejné a ve své nezajímavosti se to ve více než
stominutovém filmu stává nesnesitelným. Hlavně ale jde o to, proč by měl
proboha člověk v dokumentu o uprchlících, což je jistě záslužné a důležité
téma, trávit čas sledováním dvouminutové scény bez dialogů, v níž nějaká
důchodkyně čeká na to, až se jí uvaří voda na čaj? Vážně mám jako divák nějak
srovnávat problémy umírajících uprchlíků s problémem nějakého kluka, který
si optikovi stěžuje na mírné zrakové potíže a nutnost nosit nepraktické brýle?
Moc nepomáhá ani údajný záměr stylizovat snímek do podoby hraného filmu,
což se projevuje hlavně tím, že za celou dobu vůbec nikdo nereaguje na
přítomnost kamery, natož aby se do ní zahleděl. Svoji dokumentárnost totiž Fuocoammare nezapře a také jde o záměr
poněkud pochybný. Natáčet hraný film a tvářit se, jako by to byl dokument, má
jistě svůj smysl (viz žánr mockumentary), ale smysl toho, proč dělat opak, mi
jaksi uchází.
Těžko říct, jestli se porota na berlínském festivalu rozhodla na filmu
ocenit populární uprchlické téma a způsob, jakým se k tomuto tématu staví,
nebo jeho společenskou angažovanost, či zdali se režisér stal po svém benátském
vítězství natolik sledovaným, že každý jeho film je od té doby na všech
festivalech událostí, kterou je potřeba brát výrazně v potaz. Fuocoammare (Požár na moři) každopádně
událostí není a není ani výrazný a ani bůhvíjak zajímavý nebo pozoruhodný
z informačního hlediska a jít na něj do kina se rovná vystavit se zoufalé
snaze neusnout při jeho sledování.
Žádné komentáře:
Okomentovat