Belgica – Recenze – 60%

Drama belgického režiséra Felixe Van Groeningena Broken Circle Breakdown (v češtině též pod názvem Přerušený kruh) bylo nominováno na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Za svůj nový snímek Belgica si již odnesl cenu za režii z Cannes a sbírá s ním veskrze pozitivní ohlasy po světových festivalech. Stejně jako u Přerušeného kruhu však doplácí na jistou dějovou schematičnost.

Děj filmu, který sám režisér popisuje jako příběh o vztahu dvou bratrů a stejnou měrou příběh o sexu, drogách a rock´n´rollu, se točí kolem záměru dvou sourozenců stát se majiteli nočního podniku, který pojmenují Belgica, a z něhož vybudují bohémský hudební klub, který jim pomůže v rychlém vzestupu, ale zapříčiní i jejich pád.

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Dva bratři, jednooký Jo (Stef Aerts) a starší Frank (Tom Vermeir) jsou dost odlišní – Jo je za nezkušeného mladíka užívajícího si života, zatímco Frank má manželku i dítě a představuje z nich dvou toho svědomitějšího a odhodlanějšího. Společná práce na vlastním klubu, a jeho přetavení ze zaprášené putyky do podoby každodenně přeplného dekadentního ráje hudby, neřestí a alkoholu, však jejich role otočí. Frank se zanedbávajíc svou rodinu dostane na scestí heroinové závislosti a nezřízeného nočního života, zatímco Jo se přemění na uvědomělého a zodpovědného podnikatele. I on však řeší problémy týkající se zejména vztahu s jeho novou přítelkyní. Provozování Belgicy začne narušovat život jim oběma.

Ze začátku snímek strhne až videoklipovými pasážemi z prostředí klubu, kde hraje hlasitá hudba, lidé se baví se sklenkou v ruce, nezřízeně tančí, a ochranka sem tam vyhodí nějakého opilce či vandala, a mimořádným nábojem při sledování vzniku klubu vyloženě od píky a při jeho prvotním spuštění. Energické pasáže jsou v pravidelných intervalech vždy střídány o mnoho civilnějšími dialogovými „denními“ scénami, které působí jako vystřízlivění. Po nějaké době však filmu znatelně spadne řetěz a začne se na něm čím dál tím víc projevovat to, že namísto dramatického vývoje a gradace jen cyklicky střídá ty samé motivy. Zkrátka kolotoč do zblbnutí opakovaných ingrediencí, který sice má souvislý průběh a vyvrcholení, ale při více než dvouhodinové délce by si zasloužil shodit alespoň třicet minut.

Vůbec celá ta linie o vzestupu a pádu je hrozně provařená a obvyklá a jediné, co ji zachraňuje, je prvoplánové audiovizuální nasazení filmu, unikátnost charakterů jeho postav a herecké výkony nejen představitelů obou hlavních rolí. Jak čas ubíhá, tak se ironicky stanou zajímavějšími právě ta tišší a komornější místa stojící na hercích a dialozích, než hlučné a rozjuchané pasáže z útrob klubu, jimiž se film snaží diváka každou chvíli strhnout.

Ono dát si dvě piva a poklábosit v hudebním klubu není na škodu. Ale dát si jich pět a pak tupě zírat do tančícího davu, zatímco do vás vedle sedící štamgast hustí svoje životní trable, se přeci jen přejí.