Drama belgického režiséra Felixe Van Groeningena Broken Circle Breakdown (v češtině též pod názvem Přerušený kruh) bylo nominováno na Oscara
v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Za svůj nový snímek Belgica si již odnesl cenu za režii z Cannes a sbírá s ním
veskrze pozitivní ohlasy po světových festivalech. Stejně jako u Přerušeného kruhu však doplácí na jistou
dějovou schematičnost.
Děj filmu, který sám režisér popisuje jako příběh o vztahu dvou bratrů a
stejnou měrou příběh o sexu, drogách a rock´n´rollu, se točí kolem záměru dvou
sourozenců stát se majiteli nočního podniku, který pojmenují Belgica, a z něhož
vybudují bohémský hudební klub, který jim pomůže v rychlém vzestupu, ale
zapříčiní i jejich pád.
 |
| Zdroj fotek: artcam.cz |
Dva bratři, jednooký Jo (Stef Aerts) a starší Frank (Tom Vermeir) jsou dost
odlišní – Jo je za nezkušeného mladíka užívajícího si života, zatímco Frank má
manželku i dítě a představuje z nich dvou toho svědomitějšího a
odhodlanějšího. Společná práce na vlastním klubu, a jeho přetavení ze zaprášené
putyky do podoby každodenně přeplného dekadentního ráje hudby, neřestí a
alkoholu, však jejich role otočí. Frank se zanedbávajíc svou rodinu dostane na
scestí heroinové závislosti a nezřízeného nočního života, zatímco Jo se přemění
na uvědomělého a zodpovědného podnikatele. I on však řeší problémy
týkající se zejména vztahu s jeho novou přítelkyní. Provozování Belgicy začne
narušovat život jim oběma.
Ze začátku snímek strhne až videoklipovými pasážemi z prostředí klubu,
kde hraje hlasitá hudba, lidé se baví se sklenkou v ruce, nezřízeně tančí,
a ochranka sem tam vyhodí nějakého opilce či vandala, a mimořádným nábojem při
sledování vzniku klubu vyloženě od píky a při jeho prvotním spuštění. Energické
pasáže jsou v pravidelných intervalech vždy střídány o mnoho
civilnějšími dialogovými „denními“ scénami, které působí jako vystřízlivění. Po
nějaké době však filmu znatelně spadne řetěz a začne se na něm čím dál tím víc
projevovat to, že namísto dramatického vývoje a gradace jen cyklicky střídá ty
samé motivy. Zkrátka kolotoč do zblbnutí opakovaných ingrediencí, který sice má
souvislý průběh a vyvrcholení, ale při více než dvouhodinové délce by si
zasloužil shodit alespoň třicet minut.
Vůbec celá ta linie o vzestupu a pádu je hrozně provařená a obvyklá a
jediné, co ji zachraňuje, je prvoplánové audiovizuální nasazení filmu,
unikátnost charakterů jeho postav a herecké výkony nejen představitelů obou
hlavních rolí. Jak čas ubíhá, tak se ironicky stanou zajímavějšími právě ta tišší
a komornější místa stojící na hercích a dialozích, než hlučné a rozjuchané
pasáže z útrob klubu, jimiž se film snaží diváka každou chvíli strhnout.
Ono dát si dvě piva a poklábosit v hudebním klubu není na škodu. Ale
dát si jich pět a pak tupě zírat do tančícího davu, zatímco do vás vedle sedící
štamgast hustí svoje životní trable, se přeci jen přejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat