Francouzský film Realita je napůl
ve francouzštině a napůl v angličtině a má hrozně zvláštní, až
surrealistický děj, v němž se proplétají příběhy několika postav.
- Táta malé holčičky jménem Realita zastřelí kance a při vyvrhávání jeho vnitřností mu vyvrhne z břicha i videokazetu. Holčička si jí všimne a upozorní na ni, leč oba rodiče začnou tvrdit, že žádná videokazeta neexistuje.
- Televizní kameraman chce natočit vlastní film o vraždících televizorech a dostane od producenta za úkol vymyslet křik, který budou ve filmu vydávat oběti těch televizorů.
- Ten samý producent má problémy s nějakým uměleckým režisérem, který zbytečně plýtvá materiálem.
- Televizní moderátor pořadu o vaření (oblečený do kostýmu obří krysy) má po celém těle divnou vyrážku a svědění, ale ta vyrážka není vidět, takže si všichni myslí, že jen simuluje, nebo že je na hlavu.
- Ředitel školy, kam chodí Realita, má podivné
sny, v nichž v ženských šatech jezdí po městě v terénním džípu.
Chodí se o nich radit k psycholožce, která je manželkou výše
zmíněného kameramana.
Všechny ty příběhy jsou spolu nějak propojené a jakoby nestačilo, že jsou
už tak dost bizarní, tak v nich postupem času ještě začne docházet k úplně
absurdním situacím, jako že někdo potká na ulici sám sebe, nebo se dovolá do
minulosti, nebo se stane svědkem nějakého jiného paradoxu. Dříve či později
také začne vycházet najevo, že některé z těch příběhů jsou ve skutečnosti
něčím snem, jiné jsou zas dějem filmu, který někdo průběžně natáčí.
A od poloviny dál tu začne přibývat i takových zapeklitých věcí, jako jsou
sny ve snech, film ve filmu, sen ve filmu a film ve snu. Případně sen ve filmu
ve filmu, ale to už se blížím spíš k závěru.
Formálně to připomíná takové ty mind-fuck filmy, které diváka uhranou svou
sofistikovanou strukturou a překvapivými zvraty, a v nichž se obvykle
vyskytuje vyprávění v několika dějových úrovních (např. Inception), cestování v čase a
časové paradoxy (např. Looper) a případně nečekané změny pohlaví (např. Predestination) či metaforický
symbolismus vyžadující náročné interpretace (např. Nepřítel). Divák na to civí v úžasu a říká si, jak to do sebe
asi zapadne. A pak to do sebe zapadne, a řekne si „wow“.
No a pointa Reality je právě v tom,
že to do sebe nezapadne. Jsem si jist, že i kdybych složitě rozšifroval, které
události jsou určitě sny a které určitě ne a nakreslil si nějaký důmyslný graf,
tak by ty dějové kličky stejně nezačaly dávat smysl. A jsem si jist, že šlo o
záměr. A to „wow“ si nakonec stejně řeknete.
Film totiž natočil francouzský režisér Quentin Dipieux (též známý jako
tvůrce elektronické hudby Mr. Oizo), který má mimo jiné za sebou i snímek Guma (Rubber), vyprávějící o obživlé vraždící pneumatice (na což
jsou ty vraždící televizory v Realitě
jistě odkazem). Tento béčkový námět však Quentin pojal jako experimentální
existenciální podobenství s intelektuálním poselstvím a filozofickou
hloubkou, takže s ním pak sbíral ohlasy na uměleckých festivalech a
vysloužil si pověst filmaře, který si rád pohrává s diváckým očekáváním a
s formou filmového vyprávění a s oblibou narušuje nejrůznější pravidla
žánru. Jeho černá komedie Fízlové, hajzlové byla zas sice relativně originální satirou na policajty, ale
zároveň byla záměrně natočená tak, aby byla divácky co nejvíc nesnesitelná.
S Realitou se to má tak, že
ji Quentin pravděpodobně natočil jako svou vlastní odpověď na onen výše zmíněný
žánr mind-fuck filmů, který dekonstruuje a vysmívá se mu. Například ona postava
moderátora s vyrážkou by se dala interpretovat coby archetyp diváka
podobných filmů, jemuž to nedá a prostě se snaží vymyslet, jak ty věci ve filmu
do sebe zapadají a jaký smysl to ve skutečnosti dává. V Realitě nic takového nenalézá, a tudíž
má svědění (=bolí ho mozek). Viz také postava jeho kožního lékaře, jenž se mu
snaží vysvětlit, že žádnou vyrážku nemá, a že to svědění je jen uvnitř jeho
hlavy.
V Gumě se Quentinovi ale ani
přes výrazný artový háv nepodařilo zamaskovat, že natočil debilní blbost o
vraždící pneumatice. Fízlové, hajzlové
mohli být jakkoli vtipní nebo absurdní, leč pořád se nedalo ignorovat to, že se
na ně nedá koukat. V Realitě mám
však poprvé pocit, že se mu podařilo ty hrátky s žánrem vybalancovat, a že
to funguje dohromady i jako dobrý film nějakého konkrétního žánru, i jako jeho
dekonstrukce. Protože i když si odmyslíte jeho sdělení, interpretace a přesah,
tak jde pořád o velice zábavnou a vtipnou věc, která královsky baví, ať už svou
snovou absurditou, povedenými gagy, zdařilou komediální režií či wtf
podivností, u níž si můžete hlavu ukroutit.
Žádné komentáře:
Okomentovat