Ačkoli Podfukáře 2 již nenatočil
Louis Leterrier (který si místo nich střihl komedii Grimsby), nýbrž Američan s čínskými předky Jon Murray Chu (G.I.Joe 2), tak jsou do značné míry stejní jako jednička, takže pokud se vám tři roky staří Podfukáři líbili, bude se vám
s nejvyšší pravděpodobností líbit i jejich pokračování.
Já nicméně patřím do té menšiny, kterým se první Podfukáři nelíbili, a to zejména proto, že se snažili tvářit jako
něco, co ve skutečnosti nebyli – chytrý a sofistikovaný thriller
s iluzionisty. Šlo naopak o hloupou a nedomyšlenou vyprávěnku plnou děr,
příběhových nesmyslů a dementních zvratů, jejíž prvoplánově atraktivní,
maximálně efektní kabát v podobě akčního střihu, nablýskaného vizuálu,
spousty známých herců a tepající hudby měl diváka ukolébat a odradit ho od
toho, aby začal nad dějem filmu přemýšlet.
Samozřejmě by asi bylo možné natočit zábavný a kvalitní film o tom, jak se
čtveřice extravagantních showmanů dopouští úplně absurdních loupeží a maskuje
je za jevištní kouzelnická vystoupení, ale to by Podfukáři nesměli zahrnout do svého děje i zcela seriózní kriminální
zápletku s agentem tajné služby, který se snaží jejich případ nějak věcně
vyšetřovat, a postavu kouzelnického znalce, který se mu pokouší ty bizarní
iluze nějak logicky vysvětlit, přičemž je vysvětluje způsobem, který by byl
v reálu naprosto neproveditelný.
Atmosféru kouzelnického vystoupení pak snímek dokonale kazí, protože
zatímco kouzelníky můžete jistě obdivovat pro hbité ruce a schopnost zamaskovat
věci, které by diváci vidět neměli, tak v případě Podfukářů je bohužel zjevné, že jde ve skutečnosti o počítačové
triky nebo o střih, což filmařům umožňuje předvádět na plátně i takové kousky,
které by nedokázal ani David Copperfield, což sice může v kdekom vyvolat
požadovaný „wow“ efekt, ale celé té kouzelnické stylizaci to dost ubírá na
uvěřitelnosti. Uvěřitelnosti, která nechyběla např. Christopheru Nolanovi
v Dokonalém triku.
Všechny tyto výhrady platí i pro Podfukáře
2, neb trpí těmi samými neduhy. Film sice vypadá draze, stylově a naleštěně
jako lasvegaské casino, což jde ruku v ruce s megalomanskými
vystoupeními čtyř hrdinů-iluzionistů (Jesse Eisenberg, Woody Harrelson, Lizzy
Caplan, Dave Franco), ale má dost slabý příběh, spočívající tentokrát
v tom, že dotyční musejí ukrást nějaký počítačový čip pro mladého bohatého
magnáta a kouzelníka (Daniel Radcliffe, jehož obsazení je potenciálně důsledkem
toho, že tvůrcům filmu přišlo vtipné obsadit do filmu o kouzelnících Harryho Pottera)
a zároveň se jim snaží pomstít ti, které v předchozím filmu obrali o
peníze či poslali za mříže.
Hlavní hrdinové jsou superschopní kouzelníci, kteří dokáží ve čtyřech až
pěti lidech během deseti minut to, na co by potřeboval celý tým Dannyho parťáků
několik hodin, a ještě by při tom selhal. Kromě toho umějí kohokoli třeba i na
několik hodin zhypnotizovat nebo uspat pouhým lusknutím prstu či ukázáním na
cedulku s nápisem „Sleep“, tudíž se ve filmu může stát naprosto, ale naprosto
cokoliv, a pak to bude vysvětleno tím, že řada postav jednala ve stavu hypnózy.
To filmařům umožňuje donekonečna vytvářet překvapivé zvraty, totálně vycucané
z prstu, ošetřené desítkami chabých scenáristických berliček.
Že si hrdinové raději ukradený čip před jeho majitelem a ochrankou během
prošacování nebezpečně a super-elegantně přehazují mezi sebou a z ruky do
ruky přilepený na pikové eso a riskují tak vše, namísto toho, aby všechny během
patnácti vteřin bezpečně zhypnotizovali, aby je přestali prohledávat a nevšímali
si pípání kovového detektoru při vynášení čipu ven, je v podstatě jen
drobnost a rýpání se v detailech a lze to omluvit, protože to přehazování
karty aspoň dobře vypadá a je to efektně natočené. Cílem tohoto filmu je diváka
bavit, což se v téhle scéně daří. Dejme tomu.
Co už ale omluvit nejde, je dokonale idiotské chování záporáků, kteří
například zavřou kouzelníka do sejfu a shodí ho do jezera, aby se ho zbavili,
ale přitom vědí o tom, že ten sejf je rekvizita používaná ke kouzelnickému
únikovému vystoupení.
Když jeden z hrdinů předvádí na otevřeném prostranství v deštivém
Londýně kouzelnické číslo, během něhož dokáže dešťové kapky zastavit ve vzduchu
a pak je dokonce přimět stoupat vzhůru, tak si tak akorát řeknete, že to je
blbost. Ale on si pak ještě podkopne nohy tím, že na sebe prozradí, že toho
docílil pomocí umělého deště z rozstřikovačů a stroboskopů zamontovaných
v chodnících, což ještě potvrdí, že to je tedy blbost tuplem.
Samozřejmě lze argumentovat tím, že stejně jako kouzelníci, tak i Podfukáři 2 se snaží klamat diváka,
obracet jeho pozornost různými směry a nechávat ho vidět to, co vidět chce, a
využívají k tomu filmové prostředky, ale to omluví leda tak přehnanou
zamotanost děje, překombinované zahlcení nejrůznějšími motivy a nepřehlednost
závěrečného rozuzlení. Těžko to ale omluví dementní chování některých postav a
podivně zmixovanou atmosféru, která náhodně lavíruje někde mezi Dokonalým trikem a Mission Impossible, s tím, že hrdinové Podfukářů 2 mají ještě podstatně větší štěstí, schopnosti (a zřejmě
i prostředky) než Ethan Hunt a náhoda jim přeje. A mají podstatně hloupější
protivníky, kterým pravděpodobně při vzletu letadla nezaléhají uši.
Téměř u každé scény by se dala rozebírat její nesmyslnost, případně
nesmyslnost jejího zasazení do filmu. Ale protože se příběh ubírá simultánně
deseti různými směry, všichni v něm kují podrazy na všechny, má to celkem
švih a tempo a pořád se něco zamotaného děje, tak to pravděpodobně podstatné
části diváků nebude vadit a nechají se zkrátka unášet filmem v doprovodu hvězdného
obsazení, v němž kromě zmíněných nechybí třeba i Mark Ruffalo, Morgan
Freeman či Michael Caine.
Nic to ale nemění na tom, že dívat se na Podfukáře 2 je jako sledovat záznam kouzelnického vystoupení s vědomím
toho, že ty iluze a kouzla jsou dělaná digitálně, a kouzelník pak ještě drze vysvětlí,
jak ta kouzla dělal, avšak způsobem, kterým by udělat nešla.
Žádné komentáře:
Okomentovat