Assassin (Nie yin niang) – Recenze – 40%

Výjimečně si vypůjčím oficiální synopsi distributora: „Filmová báseň jednoho z největších filmařů současnosti zasazená do Číny 9. století je vizuálně omračujícím vyprávěním s prvky žánru wuxia (čínského ekvivalentu středověkého rytířského eposu s prvky fantasy). Jeho hrdinkou je profesionální vražedkyně Nie Yinniang, která poté, co selže ve svém úkolu, dostává od své paní rozkaz vrátit se do svého rodného kraje a zabít muže, jemuž byla kdysi přislíbena – svého bratrance, který dnes velí největší vojenské oblasti v severní Číně.“

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Oním filmařem je představitel tchaiwanské nové vlny Chou Siao-sien, který si loni odnesl díky Assassinovi Cenu za režii z Cannes. Popisek distributora má rozhodně pravdu v tom, že jde o filmovou poezii, tudíž většina filmu sestává ze scén tohoto typu:

• Muž řekne své choti jednu krátkou větu, pak se na sebe oba mlčky dívají (30 vteřin pryč).

• Žena rozvláčně brnká na citeru. Střih na květinu na louce. Zatmívačka (60 vteřin pryč).

• Žena stojí na kopci. Přijde za ní druhá žena a prohodí spolu dvě věty, načež nově příchozí opět odejde. Mezitím se okolo kopce stihne vytvořit hustá mlha (140 vteřin pryč).

Byla by tedy chyba očekávat v souvislosti se zmínkou o žánru wuxia něco akčního ve stylu Hrdiny nebo Tygra a draka, neb film je ve skutečnosti nehorázně pomalým, komorním a nedějovým hardcore artem, jehož „akční“ scény se souboji vypadají většinou tak, že protivníci vytasí meče, třikrát jimi o sebe břinknou, pak se na sebe dlouze dívají a nakonec se rozejdou každý jiným směrem. Není jich moc a nelétá se v nich. „Prvky fantasy“ jsou zcela jiného charakteru, než jaké si je představujete.

Snímek nijak nepředstavuje své hrdiny a vyjma kraťoučkého zasvěcení do čínských historických reálií v úvodním titulku ani nic bližšího nevysvětluje, takže je mimořádně náročné vyznat se v postavách, ve vztazích mezi nimi a v jejich motivacích a vůbec se pokusit v tom všem opatrném naznačování a vypravěčské úspornosti objevit něco jako zápletku. Mnozí pravděpodobně do děje filmu neproniknou vůbec.

Hlavní devízou filmu je totiž to, že hezky vizuálně vypadá. Kamera je skvělá a neobyčejně plastická, kostýmy a barevné ladění na jedničku, hudba dělá ze sledování snímku v kombinaci s jeho rozvleklostí téměř meditační zážitek. Umocněno je vyprávění obrazem založené na precizně vystavěných kompozicích, všechno ostatní je naopak upozaděno coby méněcenné a nepodstatné. Zcela evidentně jde o dokonalé naplnění tvůrčího záměru filmaře-poetika.

Hezké obrázky však neutáhnou přes sto minut filmu. Zážitek z něj je takřka srovnatelný s návštěvou nějaké galerie plné hezkých čínských fotek, kde hraje nějaká zenová hudba. Zde je však vizuální kochání částečně tříštěno poněkud nesrozumitelným a nepřehledným dějem, přičemž pro našince je ještě orientace v něm zkomplikovaná neznalostí historie Číny v devátém století, tamní kultury a tehdejších společenských zvyklostí.

Výsledek je ten, že podle toho, nakolik je pro diváka důležitá atmosféra a nakolik příběh a postavy, a jak moc mu bude vadit, že je výrazně upřednostňováno jedno na úkor druhého, bude pro něj Assassin variovat od úžasného smyslového veledíla až po úmornou nudu.