Výjimečně si vypůjčím oficiální synopsi distributora: „Filmová báseň
jednoho z největších filmařů současnosti zasazená do Číny 9. století je
vizuálně omračujícím vyprávěním s prvky žánru wuxia (čínského ekvivalentu
středověkého rytířského eposu s prvky fantasy). Jeho hrdinkou je
profesionální vražedkyně Nie Yinniang, která poté, co selže ve svém úkolu,
dostává od své paní rozkaz vrátit se do svého rodného kraje a zabít muže, jemuž
byla kdysi přislíbena – svého bratrance, který dnes velí největší vojenské
oblasti v severní Číně.“
Oním filmařem je představitel tchaiwanské nové vlny Chou Siao-sien, který
si loni odnesl díky Assassinovi Cenu
za režii z Cannes. Popisek distributora má rozhodně pravdu v tom, že
jde o filmovou poezii, tudíž většina filmu sestává ze scén tohoto typu:
- Muž řekne své choti jednu krátkou větu, pak se na sebe oba mlčky dívají (30 vteřin pryč).
- Žena rozvláčně brnká na citeru. Střih na květinu na louce. Zatmívačka (60 vteřin pryč).
- Žena stojí na kopci. Přijde za ní druhá žena
a prohodí spolu dvě věty, načež nově příchozí opět odejde. Mezitím se okolo
kopce stihne vytvořit hustá mlha (140 vteřin pryč).
Byla by tedy chyba očekávat v souvislosti se zmínkou o žánru wuxia
něco akčního ve stylu Hrdiny nebo Tygra a draka, neb film je ve
skutečnosti nehorázně pomalým, komorním a nedějovým hardcore artem, jehož „akční“
scény se souboji vypadají většinou tak, že protivníci vytasí meče, třikrát jimi
o sebe břinknou, pak se na sebe dlouze dívají a nakonec se rozejdou každý jiným
směrem. Není jich moc a nelétá se v nich. „Prvky fantasy“ jsou zcela
jiného charakteru, než jaké si je představujete.
Snímek nijak nepředstavuje své hrdiny a vyjma kraťoučkého zasvěcení do čínských
historických reálií v úvodním titulku ani nic bližšího nevysvětluje, takže
je mimořádně náročné vyznat se v postavách, ve vztazích mezi nimi a v jejich
motivacích a vůbec se pokusit v tom všem opatrném naznačování a
vypravěčské úspornosti objevit něco jako zápletku. Mnozí pravděpodobně do děje
filmu neproniknou vůbec.
Hlavní devízou filmu je totiž to, že hezky vizuálně vypadá. Kamera je
skvělá a neobyčejně plastická, kostýmy a barevné ladění na jedničku, hudba dělá
ze sledování snímku v kombinaci s jeho rozvleklostí téměř meditační zážitek.
Umocněno je vyprávění obrazem založené na precizně vystavěných kompozicích,
všechno ostatní je naopak upozaděno coby méněcenné a nepodstatné. Zcela
evidentně jde o dokonalé naplnění tvůrčího záměru filmaře-poetika.
Hezké obrázky však neutáhnou přes sto minut filmu. Zážitek z něj je takřka
srovnatelný s návštěvou nějaké galerie plné hezkých čínských fotek, kde
hraje nějaká zenová hudba. Zde je však vizuální kochání částečně tříštěno
poněkud nesrozumitelným a nepřehledným dějem, přičemž pro našince je ještě orientace
v něm zkomplikovaná neznalostí historie Číny v devátém století, tamní
kultury a tehdejších společenských zvyklostí.
Výsledek je ten, že podle toho, nakolik je pro diváka důležitá atmosféra a
nakolik příběh a postavy, a jak moc mu bude vadit, že je výrazně upřednostňováno
jedno na úkor druhého, bude pro něj Assassin
variovat od úžasného smyslového veledíla až po úmornou nudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat