Pokud doufáte, že nová komedie Garryho Marshalla (Pretty Woman) bude konečně něco jiného, než jeho poslední dva
snímky Na sv. Valentýna a Šťastný Nový rok (tj. nudné a zbytečně zdlouhavé
spletence několika banálních příběhů v režii někoho, kdo už dávno ztratil
cit pro dynamiku a tempo), tak budete zklamaní, protože tento popisek se bohužel
přesně hodí i na Svátek matek.
Garry Marshall možná natočil v minulosti nějaké kvalitní (a rozhodně
populární) věci, ale jeho filmografie za posledních patnáct let opravdu skýtá
pramálo snesitelného (z Deníku princezny
2 mám dodnes třesavku), a celkově se na jeho filmech hodně podepisuje to,
že panu režisérovi je už 81 let a jede tak nějak na autopilota (podobně jako
třeba Woody Allen, ale ten má alespoň občas nějakou světlou chvilku a v záblesku
geniality je schopen natočit i pecku typu Půlnoc
v Paříži, což už u Marshalla pravděpodobně nehrozí). To pak ve
spolupráci s lobotomizovaným scénářem (od čtyř scenáristů!) dělá ze Svátku matek veskrze hloupou a hlavně
neskutečně se táhnoucí a unavenou podívanou, k níž by se mělo při vstupu
do kina povinně rozdávat kafe.
Opět jsme svědky osudů mnoha postav, jejichž příběhové linky se v některých
případech protnou a v některých ne, a sledujeme je na přeskáčku po několik
dnů, opět vrcholících jistým specifickým významným dnem v roce (název
filmu napoví). Oněch příběhů i postav je tentokrát méně než minule a předminule,
což je jedině dobře, protože si mohou dovolit být něčím víc než plochými figurkami
s nulovou psychologií. Nicméně i přesto, že jde o postavy dejme tomu lépe
napsané a lépe charakterizované (a hrají je schopní a slavní lidé), se
nikomu z tvůrců nepodařilo navléct na ně alespoň trochu zajímavé či
zábavné zápletky.
- Jennifer Aniston má mindrák z toho, že její ex-manžel se oženil s o dvacet let mladší modelkou, a že mu musí každou sobotu půjčovat na odpoledne děti.
- Sestry Kate Hudson a Sarah Chalke se za pomocí klubka lží snaží tajit před svými homofobními a xenofobními texaskými rodiči, že jedna z nich žije v lesbickém vztahu a druhá má za manžela Inda.
- Jason Sudeikis se ani po letech pořád nevzpamatoval ze smrti své ženy a řeší dilema, jestli s dcerami vůbec slavit Svátek matek.
- Na Britt Robertson naléhá přítel se sňatkem, ale ta se do svatby nežene, dokud si nevyřeší cosi ze svého soukromí.
- Julia Roberts je úspěšná a všemi oblíbená
moderátorka teleshoppingu, o níž půlku filmu netušíte, proč tam je.
Některé ty příběhy by přitom mohly generovat záplavu vtipů a humoru, na to
je ale Svátek matek po všech stránkách
STRAŠLIVĚ LÍNÝ A NENÁPADITÝ, takže z většiny
jeho zápletek nevzejde vůbec nic vyjma toho úplně nejjednoduššího a
nejpředvídatelnějšího řešení, které se nabízelo. Například očekávaná
konfrontace oněch Texasanů s životními partnery jejich dcer se omezila na kulení
očí, trochu křiku a následné trucování na zahradě, a podobně nevyužité, odbyté
a na sto honů předpokládatelné je i všechno ostatní ve filmu. Objektivně se
toho přitom z hlediska děje zas až tak moc nestane, ale je to uměle natahované
až na neuvěřitelných 118 minut!
Symptomatické je třeba to, že Sarah Chalke staví se svojí partnerkou a s jejich
adoptovaným synkem v garáži alegorický vůz ve tvaru obří dělohy, s nímž
chtějí jet ve slavnostním průvodu u příležitosti Svátku matek. Onen
vůz je přitom využit jen k jedné krátké rádoby honičce, při níž ho rádoby
vtipně okomentuje jeden policista, a z toho průvodu neuvidíme ani vteřinu.
Přítel Britt Robertson se zas účastní soutěže stand-up komiků, jimž ale
scenáristé ani nedokázali napsat dostatečně dobré vtipy, takže se jim smějí
akorát komparzisti ve filmu (protože za to dostali zaplaceno). Vůbec celý ten
film je podezřele málo vtipný na to, že mělo jít o komedii. A je v něm i
trocha romantiky, ale takové té úplně nejjednodušší, jakože dva jedinci spolu
řeší nějakou strašně trapnou situaci, a to je sblíží, nebo že zrzavý zakřiknutý
kluk se dlouho zdráhá políbit dívku před jejím prahem, a tak ho políbí ona. Jako
pocta matkám všeho věku nakonec film funguje nejlépe, ale i tak jde o poctu
mdlou a rozbředlou.
Těžko říct, jestli Garry Marshall už jenom kopíruje sám sebe, nebo jestli
se již potřetí snažil napodobit Lásku
nebeskou, potřetí neúspěšně. V obou případech je to celkem smutné.
Žádné komentáře:
Okomentovat