Nikdy nejsme sami – Recenze – 70%

Cesta ven režiséra a scenáristy Petra Václava posbírala celkem sedm Českých lvů a čtyři Ceny české filmové kritiky, přičemž v obou případech nechyběla cena za nejlepší film ani za nejlepší režii. Jeho nový snímek Nikdy nejsme sami již oslavil úspěch na letošním filmovém festivalu v Berlíně, kde získal cenu pro nejlepší film ze sekce Fórum, a zdá se, že se bude po vzoru svého předchůdce v příštím roce hojně objevovat i v nominacích na tuzemské ceny. Z hlediska režie a hereckých výkonů je totiž nebývale skvělý a jeho největší slabinou je, stejně jako u Cesty ven, jeho scénář (resp. děj, motivace a chování postav). Petr Václav v něm opět otevírá silná sociální, psychologická a společenská témata, přičemž do hlavních rolí obsadil Karla Rodena a Lenku Vlasákovou, kteří si spolu zahráli už v jeho filmu Paralelní světy z roku 2001.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

 

Snímek, popisovaný jako „drama o současné době a lidech, kteří jsou oběťmi i strůjci jejích běsů“, se odehrává v nuzné obci, kde žije několik postav:

• Nezaměstnaný chronický hypochondr (Karel Roden) terorizuje své okolí hysterickými záchvaty sebelítosti. Je přesvědčený o tom, že umírá na rakovinu, jejíž domnělé symptomy fanaticky pozoruje na svém těle až do té míry, že se třeba detailně šťourá ve vlastních výkalech.

• Jeho žena (Lenka Vlasáková) pracuje v samoobsluze a manželovým psychickým stavem viditelně trpí, stejně jako jejich dvě děti, z nichž jedno je mentálně zaostalé.

• Paranoidní vězeňský bachař (Miroslav Hanuš) si neustále namlouvá, že ho jednoho dne zabijí jeho bývalí vězni. Jeho malý synek ho záměrně straší (zřejmě ve snaze dostat ho do blázince) a tajně mu aranžuje před dveře do domu různá mrtvá zvířata.

• Romský pasák a majitel nočního klubu (Zdeněk Godla) je posedlý jednou ze svých striptérek/prostitutek (Klaudia Dudová z Cesty ven). Ta o něj ale nemá zájem, čeká totiž, až propustí jejího manžela z vězení.

Jak už vám asi došlo, Nikdy nejsme sami není veselý film. Místy je sice vtipný (hlavně Rodenova absurdní posedlost vlastními tělesnými neduhy je občas záměrně komická), ale jinak je vážným dramatem, zabývajícím se českou sociální současností a jejími společenskými nešvary, chorobnými obsesemi mužských hrdinů a utrpením jejich ženských protějšků a dětí, jež symbolizují touhu po revoltě vůči svým rodičům a po volnosti. Chtěl by působit hodně civilně a realisticky, nicméně tento záměr stojí a padá na tom, k jakým situacím v něm dochází (viz dále) a jak jsou napsané jeho postavy – často jde o psychicky vyšinuté jedince, kteří se chovají mimořádně vypjatě a patologicky, takže spíš než obyčejné lidi z nějaké obyčejné české vesnice připomínají figurky z nějakého panoptika psychiatrické léčebny.

Film nemá ucelený dějový oblouk, takže spíš než aby vyprávěl příběh, dává nahlédnout do střípků něčí existence, a to prostřednictvím různých epizodek, které jeho hrdinové prožívají. V závěru nechává spoustu nakousnutých motivů a zápletek nedořečených, a ačkoli neustále ve svém průběhu směřuje k nějakému tušenému vyvrcholení, tak ono vyvrcholení nakonec není ničím jiným než jen další epizodkou, i když ve srovnání s těmi ostatními přeci jen o trochu razantnější a údernější a se závažnějšími následky.

Některé situace přitom trpí na nepřesvědčivost a nevěrohodnost. Například jedna z hlavních zápletek filmu tkví v tom, že postava Lenky Vlasákové se při své domácí krizi s narušeným manželem zamiluje do jiného muže. To je ještě empaticky pochopitelné. Leč její motivace začne pokulhávat a ztrácet na důvěryhodnosti při zjištění, že tím mužem je právě onen majitel bordelu, který nejenže je zcela pod její úroveň, ale hlavně o ni evidentně vůbec nestojí a nejeví zájem. Ona za ním přesto ne zcela pochopitelně vytrvale dolézá a dokonce je ochotná si kvůli němu sama začít v jeho podniku tajně přivydělávat prostitucí.

Jiné scény zas zbytečně dopředu prozrazují vývoj navazujících událostí (třeba když hrdinka zahrabává před svým synem v lese náboj do brokovnice) a zejména v závěru pak začne zhusta docházet k podivným náhodám a shodám okolností, které nepůsobí jako osudové zvraty, ale jako scenáristické berličky. To, jakým způsobem je ve finále vyřešen osud jednoho z dětí (toho s těmi mrtvými zvířaty), je pak už nejen nepravděpodobné, ale rovnou podivné.

Snímek je nicméně fantasticky natočený, mnohé scény jsou svým zpracováním vyloženě úžasné, kamera Štěpána Kučery je skvělá a herci jsou výborně režijně vedeni a bravurně hrají. Karel Roden je přímo úchvatný, snad i proto, že mu jeho postava dovolila hodně expresivní stylizaci. Zdeněk Godla a Klaudia Dudová jsou oba velmi přirození a výrazní, v kontrastu s nenápadným, avšak přesto působivým výkonem Miroslava Hanuše v roli pasivního nespokojence, nadávajícího na všechno a na všechny, přesvědčeného, že za komunistů bylo lépe. Lenka Vlasáková je také velice přesná a docela dobří jsou i ti tři chlapci, které Petr Václav objevil v nějakém dětském domově.

Pozornost na sebe strhávají i vizuální hrátky s barevností filmu, který dvakrát přejde střídavě z černobílé do barevné a zpět, což může údajně souviset s emocionálním či citovým rozpoložením postav. Není však zrovna dvakrát zřetelné, proč se barvy objevují a zas mizí zrovna v těch momentech, ve kterých se tak děje, protože film má až na výjimky melancholicky zachmuřenou atmosféru od začátku do konce a optimismu je v něm jako šafránu, takže je to spíš jen takový zajímavý prvek navíc, relativně nadbytečný.

 

Nikdy nejsme sami je výrazným a chvílemi dokonce svým způsobem i fascinujícím filmem, o němž by se daly vést dlouhé odborné debaty, nakolik věrně vystihuje problémy a stav současné české společnosti a nakolik si je upravuje dle vlastních potřeb za účelem docílení dramatičtějšího efektu, větší vyhrocenosti a syrové stylizace. Ke cti mu slouží to, že má evidentně potenciál zaujmout i na zahraničních festivalech, což je skvělé. Divácký úspěch na domácí půdě bude pravděpodobně problematičtější, protože je těžké si představit, že by na něj proudily do kin davy, ačkoli to je spíš jen drobnost a kladné přijetí za hranicemi má přeci jen vyšší hodnotu.