Kluk ve světě příšer (Bakemono no ko) – Recenze – 80%

Na japonský animovaný film člověk v našich kinech narazí opravdu vzácně, byť anime má i u nás velkou fanouškovskou základnu a jde navíc většinou o snímky poměrně zdařilé, mnohdy až skvělé. Tenhle má na svědomí Mamoru Hosoda, tvůrce animovaného remaku romantického sci-fi O dívce, která proskočila časem, jenž je jeho zatím nejznámějším filmem. Oproti němu je Kluk ve světě příšer příběhově srozumitelnější a přímočařejší a hlavně se pohybuje v jiném žánru, a sice v žánru fantasy.

Podstatné je zmínit, že jde o film určený spíš dospělým a odrostlejší mládeži nad dvanáct let, než komukoli mladšímu. Představa, že animované filmy jsou cílené přednostně na dětské publikum, se u japonských anime často maže, neb tyto jsou obvykle relativně vyspělé a náročné a zabývají se seriózními dospělými tématy, byť jsou třeba jejich hlavními hrdiny děti a děj mají pohádkově stylizovaný. Kluk ve světě příšer řeší témata týkající se důležitosti rodiny a lásky, samurajské cti a touhy po moci, ale i překonávání vlastního strachu a nacházení kořenů zla v lidech (ve filmu sice vystupují monstra, ale za skutečné příšery jsou tu lidé), a ačkoli je v něm prostor i pro různé typy verbálního i neverbálního humoru, tak dramatická a vážná stránka nakonec silně převládá.

Kromě toho jde snímek do kin pouze v originální verzi s českými titulky (což je super) a má dvě hodiny, takže pokud vaše děti znají akorát americké animáky a české večerníčky a s anime se setkaly leda ve formě Pokémonů (a neviděli třeba žádný z Mijazakiho filmů, které jsou přeci jen o trochu pohádkovější a mystičtější, z těch pro děti vhodných třeba Mého souseda Totora či Cestu do fantazie), tak Kluka ve světě příšer pravděpodobně neukoukají a nepoberou a ještě z něj budou asi dost vyjukané. A vy ostatně taky, pokud jste na tom se zkušenostmi s japonskou animovanou tvorbou podobně. Ale v tom nejlepším slova smyslu.

Obecně Kluk ve světě příšer vypadá jako bizarní směs Cesty do fantazie, Karate Kida a Akiry, akorát se samuraji. Jeho hrdinou je devítiletý chlapec Kjúto, který po smrti své před lety rozvedené matky zabloudí na útěku od pěstounů do temné uličky a ocitne se v tajném podzemním světě obývaném sto tisíci příšerami (bytosti s lidským tvarem těla, ale se zvířecí hlavou a odpovídající srstí), kde se ho ujme medvědí samurajský bojovník, mistr Kumatecu (vypadá jako japonská verze tasmánského čerta). Ten se uchází o místo vládce říše, leč má velmi silného soupeře, kterého musí porazit, ale hlavně si musí najít žáka a následníka, a vybere si právě Kjúta. Svět příšer je však striktně oddělený od světa lidí a už pouhá Kjútova přítomnost je kontroverzní, navíc výbušný a popudlivý Kumatecu a svéhlavý Kjúta netvoří právě ideální pár učitele a učedníka. Postupně však k sobě začnou nacházet cestu…

Standardní 2D animace (místy podpořená počítačovou animací, zřetelnou hlavně ke konci) je velmi slušná, grafické řešení postav a obou světů je v podstatě dokonalé, snímek je vizuálně hravý a opojný a skvěle se na něj dívá. Jeho největší zbraní je ale úžasně imaginativní příběh a způsob jeho vyprávění, jenž fantasticky graduje od počáteční střídmosti, relativního klidu a dějové rozvolněnosti přes titulek „o osm let později“ někdy uprostřed filmu a přes řadu zvratů až po grandiózní osudové finále, v němž nechybí obří velryba proplouvající ulicemi Tokia a podobné věci. Zásadní přitom je, jakým způsobem snímek pozvolna buduje divákův vztah k postavám.

Opakuji, že hlavními hrdiny jsou rozjívený malý kluk a poněkud arogantní medvědí samuraj, kteří mají k sympatičnosti daleko, ale jak s nimi trávíme víc a víc času, tak si postupně začnou po malinkatých krůčcích získávat naše srdce a v druhé polovině už nám o ně opravdu jde, máme je rádi a bojíme se o ně, díky čemuž film v závěru dokáže být nefalšovaně dojemný, aniž by musel jakkoli tlačit na pilu. Kjúto si s Kumatecuem také hned od počátku do oka nepadnou, ale postupně se oťukávají a mají k sobě blíž a blíž, pak jsou z nich kamarádi, pak je jejich vztah již prakticky otcovsko-synovský a na konci jeden za druhého nasazují vlastní životy. Je fantastické, jak se tenhle průběh jejich narůstající vzájemné náklonnosti podařilo přenést i na diváka.

V druhé polovině, kdy už je Kjúto v podstatě dospělý, se navíc začne vracet i do světa lidí, kde se zamiluje a objeví vodítko k nalezení svého skutečného otce, takže se začnou splétat dohromady události z obou světů. Že pak snímek nějak epicky dramaticky vyvrcholí, není ještě půl hodiny před koncem ani náznakem poznat, a do té doby spíše poklidná a uvolněná atmosféra a pomalejší tempo zas nedávají šanci odhadnout, jak moc epické to finále bude. Někdo třeba může tvrdit, že film je místy až moc pomalý a ke konci se naopak přehnaně snaží všechno uspěchat, což však lze považovat v tomto případě za narativní strategii, která celkem vychází (nicméně souhlas, že chvílemi to tempo vážně polevuje až příliš, některé pasáže jsou zas zbytečně repetitivní).

Kluk ve světě příšer představuje krásný filmový zážitek, v němž se fantazie a vypravěčské umění snoubí s citem pro práci s postavami a s myšlenkovou hloubkou, jakou v amerických animovaných filmech, jež obvykle tíhnou spíš ke grotesce, zpravidla nenajdete. Od animovaných snímků v naší standardní kino distribuci se Kluk ve světě příšer odlišuje i tím, že jeho tvůrci pocházejí z úplně jiného kulturního prostředí, mají jiný přístup k tvorbě fantazijních mýtů, a když mají nějakou vizi příběhu, jdou si za ní nekompromisně. Je to téměř záruka mimořádného prožitku a dobrá volba k návštěvě kina i pro ty, kteří k anime zatím nepřičichli, protože je vlastně docela snadno stravitelnou a diváckou záležitostí, vhodnou i pro začátečníky.