Na japonský animovaný film člověk v našich kinech narazí opravdu
vzácně, byť anime má i u nás velkou fanouškovskou základnu a jde navíc
většinou o snímky poměrně zdařilé, mnohdy až skvělé. Tenhle má na svědomí
Mamoru Hosoda, tvůrce animovaného remaku romantického sci-fi O dívce, která proskočila časem,
jenž je jeho zatím nejznámějším filmem. Oproti němu je Kluk ve světě příšer příběhově srozumitelnější a přímočařejší a
hlavně se pohybuje v jiném žánru, a sice v žánru fantasy.
Podstatné je zmínit, že jde o film určený spíš
dospělým a odrostlejší mládeži nad dvanáct let, než komukoli mladšímu.
Představa, že animované filmy jsou cílené přednostně na dětské publikum, se u
japonských anime často maže, neb tyto jsou obvykle relativně vyspělé
a náročné a zabývají se seriózními dospělými tématy, byť jsou třeba jejich
hlavními hrdiny děti a děj mají pohádkově stylizovaný. Kluk ve světě příšer řeší témata týkající se důležitosti rodiny a
lásky, samurajské cti a touhy po moci, ale i překonávání vlastního strachu a nacházení kořenů zla v lidech (ve filmu sice vystupují monstra, ale za skutečné
příšery jsou tu lidé), a ačkoli je v něm prostor i pro různé typy
verbálního i neverbálního humoru, tak dramatická a vážná stránka nakonec silně
převládá.
Kromě toho jde snímek do kin pouze v originální verzi s českými titulky
(což je super) a má dvě hodiny, takže pokud vaše děti znají akorát americké
animáky a české večerníčky a s anime se setkaly leda ve formě Pokémonů (a neviděli třeba žádný z Mijazakiho
filmů, které jsou přeci jen o trochu pohádkovější a mystičtější, z těch pro
děti vhodných třeba Mého souseda Totora
či Cestu do fantazie), tak Kluka ve světě příšer pravděpodobně neukoukají
a nepoberou a ještě z něj budou asi dost vyjukané. A vy ostatně taky,
pokud jste na tom se zkušenostmi s japonskou animovanou tvorbou podobně.
Ale v tom nejlepším slova smyslu.
Obecně Kluk ve světě příšer
vypadá jako bizarní směs Cesty do
fantazie, Karate Kida a Akiry, akorát se samuraji. Jeho hrdinou
je devítiletý chlapec Kjúto, který po smrti své před lety rozvedené matky zabloudí
na útěku od pěstounů do temné uličky a ocitne se v tajném podzemním světě
obývaném sto tisíci příšerami (bytosti s lidským tvarem těla, ale se
zvířecí hlavou a odpovídající srstí), kde se ho ujme medvědí samurajský bojovník,
mistr Kumatecu (vypadá jako japonská verze tasmánského čerta). Ten se uchází o
místo vládce říše, leč má velmi silného soupeře, kterého musí porazit, ale
hlavně si musí najít žáka a následníka, a vybere si právě Kjúta. Svět
příšer je však striktně oddělený od světa lidí a už pouhá Kjútova přítomnost je
kontroverzní, navíc výbušný a popudlivý Kumatecu a svéhlavý Kjúta netvoří právě
ideální pár učitele a učedníka. Postupně však k sobě začnou nacházet cestu…
Standardní 2D animace (místy podpořená počítačovou animací, zřetelnou hlavně
ke konci) je velmi slušná, grafické řešení postav a obou světů je v podstatě
dokonalé, snímek je vizuálně hravý a opojný a skvěle se na něj dívá. Jeho největší
zbraní je ale úžasně imaginativní příběh a způsob jeho vyprávění, jenž fantasticky
graduje od počáteční střídmosti, relativního klidu a dějové rozvolněnosti přes
titulek „o osm let později“ někdy uprostřed filmu a přes řadu zvratů až po grandiózní
osudové finále, v němž nechybí obří velryba proplouvající ulicemi Tokia
a podobné věci. Zásadní přitom je, jakým způsobem snímek pozvolna buduje
divákův vztah k postavám.
Opakuji, že hlavními hrdiny jsou rozjívený malý kluk a poněkud arogantní
medvědí samuraj, kteří mají k sympatičnosti daleko, ale jak s nimi trávíme
víc a víc času, tak si postupně začnou po malinkatých krůčcích získávat naše
srdce a v druhé polovině už nám o ně opravdu jde, máme je rádi a bojíme se
o ně, díky čemuž film v závěru dokáže být nefalšovaně dojemný, aniž by
musel jakkoli tlačit na pilu. Kjúto si s Kumatecuem také hned od počátku
do oka nepadnou, ale postupně se oťukávají a mají k sobě blíž a blíž, pak
jsou z nich kamarádi, pak je jejich vztah již prakticky otcovsko-synovský
a na konci jeden za druhého nasazují vlastní životy. Je fantastické, jak se
tenhle průběh jejich narůstající vzájemné náklonnosti podařilo přenést i na
diváka.
V druhé polovině, kdy už je Kjúto v podstatě dospělý, se navíc
začne vracet i do světa lidí, kde se zamiluje a objeví vodítko k nalezení svého
skutečného otce, takže se začnou splétat dohromady události z obou světů.
Že pak snímek nějak epicky dramaticky vyvrcholí, není ještě půl hodiny před
koncem ani náznakem poznat, a do té doby spíše poklidná a uvolněná atmosféra a
pomalejší tempo zas nedávají šanci odhadnout, jak moc epické to finále bude. Někdo
třeba může tvrdit, že film je místy až moc pomalý a ke konci se naopak přehnaně
snaží všechno uspěchat, což však lze považovat v tomto případě za
narativní strategii, která celkem vychází (nicméně souhlas, že chvílemi to
tempo vážně polevuje až příliš, některé pasáže jsou zas zbytečně repetitivní).
Kluk ve světě příšer představuje krásný filmový zážitek, v němž se
fantazie a vypravěčské umění snoubí s citem pro práci s postavami a s myšlenkovou
hloubkou, jakou v amerických animovaných filmech, jež obvykle tíhnou spíš
ke grotesce, zpravidla nenajdete. Od animovaných snímků v naší standardní kino distribuci
se Kluk ve světě příšer odlišuje i
tím, že jeho tvůrci pocházejí z úplně jiného kulturního prostředí, mají
jiný přístup k tvorbě fantazijních mýtů, a když mají nějakou vizi příběhu,
jdou si za ní nekompromisně. Je to téměř záruka mimořádného prožitku a dobrá
volba k návštěvě kina i pro ty, kteří k anime zatím nepřičichli,
protože je vlastně docela snadno stravitelnou a diváckou záležitostí, vhodnou i
pro začátečníky.
Žádné komentáře:
Okomentovat