Milostné drama Carol, natočené podle
stejnojmenného románu spisovatelky Patricie Highsmith (který původně vydala v roce
1952 pod pseudonymem a s názvem Cena
soli), vypráví o osudovém vztahu dvou žen, které se do sebe zamilují na
první pohled, nicméně jelikož z pohledu společnosti v Americe 50. let
je takový svazek nepřípustný, musejí svou vášeň skrývat a tajně se scházet jen ve
vší opatrnosti. Film byl nominován na pět Zlatých Globů a šest Oscarů, leč
žádný se mu nepodařilo proměnit.
Pokud už snímek kvůli něčemu doporučit, tak kvůli hereckým výkonům ústřední
dvojice. Oscarová Cate Blanchett ztvárnila vdanou ženu a matku středního věku
Carol, elegantní a finančně zajištěnou dámu z vyšší střední
společenské vrstvy, která si prochází komplikovaným rozchodem. Zdatnou
společnicí je jí Rooney Mara, jejíž postava mladé introvertní prodavačky a
nadějné fotografky Therese je zas nevinnou a nezkušenou šedou myškou, která se
od distingované Carol liší nejen věkem, ale i postavením. Obě herečky zvládly
své party na jedničku a těžko jim něco vytýkat, kromě toho, že jejich výkony
jsou sice dobré, ale rozhodně ne nezapomenutelné. Na vině však nejsou ony,
nýbrž celá koncepce filmu, která jejich výkon utápí ve všudypřítomné
nezajímavosti, unylosti a akademické honosné nudě.
Stejně tak je utopená i zdařilá dobová retro stylizace, výprava, kostýmy,
make-up a dobové rekvizity, které neslouží k ničemu jinému, než k pomalému
budování mimořádně kultivované a uhlazené atmosféry, k čemuž ještě
napomáhá staromódní režie Todda Haynese (jeho film Daleko do nebe je Carol formálně
dost podobný), velmi rozvláčné a ponuré tempo, tklivý klavírní hudební doprovod
Cartera Burwella a tónování záběrů do různých odstínů hnědé, takže obraz
vypadá zakouřeně a zašle. Hrdinky jsou často snímány přes sklo, přes okenní
tabulky nebo v odrazech, případně skrz otevřené dveře z vedlejší
místnosti, což je záměrně činí pro diváka hrozně vzdálenými.
Otázka však zní, proč volit takovouto stylizaci u dobové červené knihovny o
zakázané lásce, když ve výsledku snímek působí strašlivě chladně, odtažitě a
nezáživně, a to hlavní na něm – romantický milenecký vztah dvou žen – je
přinejlepším zdrženlivý a rezervovaný, v horším případě v některých
chvílích bez viditelného náznaku jakékoli emoce. Obě hrdinky spolu verbálně komunikují
jen sporadicky, místo toho se většinu filmu jen odevzdaně a posmutněle dívají
před sebe nebo do země, případně se tváří rozervaně a nejistě, ale jakékoli
jiné pocity lze z jejich výrazu vyčíst opravdu jen tu a tam, třeba když
jsou spolu samy v soukromí, nebo když se Carol hádá se svým mužem. Skutečně
vášnivá scéna je tu jedna jediná, a to v podobě odvážnější (a relativně
krátké) postelové sekvence.
Příběh je přitom velmi nedramatický, s nulovou gradací, plytký a
prázdný, skoupý na výrazné či intenzivní scény, jimiž by mohl zapůsobit a
zažrat se publiku do paměti. Carol je
totiž film pocitový, ale ony pocity jsou přitom nenápadně skryty v nitru jeho
hrdinek, jež jsou patrně nuceny činit v sobě zásadní rozhodnutí a jsou
neustále zmítány nějakými vnitřními konflikty, leč nedávají to příliš okázale
najevo. Therese je nenápadné děvče s arogantním snoubencem, imponují jí vyšší
poměry, z nichž pochází Carol, a vzrušuje ji představa začít si něco se starší
ženou, která je sebejistá, ví, co chce, a která navíc už má se vztahem s osobou
stejného pohlaví jisté zkušenosti. Carol zas nechce ohrozit své postavení a musí
se mít na pozoru před manželem, který, kdyby se dozvěděl o jejím románku, by
jej mohl využít při soudním sporu o opatrovnictví jejich dcerky. Na diváka
se z toho všeho vnitřního zápolení však daří přenést jen zlomek, neb
zjevně nestačilo spoléhat výhradně jen na to, že to všechno půjde vyčíst z mimiky
protagonistek hlavních rolí.
Carol je zkrátka nesmírně studené, odměřené a bohužel i
snadno zapomenutelné melodrama, jehož silná realizační stránka a kvalitní
herecké výkony nepřebijí jeho celkovou příběhovou i emocionální prázdnotu.
I ten náhled do tehdejší homofobní společnosti a do mezilidských vztahů téže
doby je vlastně hrozně povrchní a nevytěžený. Výsledek působí jako vykalkulovaný
a šablonovitý produkt vytvořený za účelem sbírat ceny na festivalech. K melodramatu
jistá šablonovitost sice patří, ale dalšími charakteristickými znaky jsou
i výrazné emoce a patos, kterých se Carol
zoufale nedostává. Zůstalo jen hezky zahrané a z hlediska výpravy
působivé, leč nevzrušivé a vyprázdněné vyumělkované dvouhodinové nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat