Ani ve snu! – Recenze – 20%

Český film Ani ve snu! (v koprodukci se Slovenskem a Bulharskem) producenta a režiséra Petra Oukropce (Modrý tygr) by chtěl být snímkem o mladých a pro mladé a vypráví tudíž o několika teenagerech, kteří v Praze na Žižkově skáčou „urban parkour“, tj. že skáčou přes různé zídky a zábradlí, přeskakují z budovy na budovu, šplhají po okapech a hromosvodech a dělají přitom přemety a salta. Jde o autorský, nekomerční, spíš festivalový film (premiéru měl v Berlíně), který byl zřejmě velmi laciný, a také lacině vypadá – skoro celý se odehrává v okolí jednoho paneláku, nejsou v něm pochopitelně žádné akční nebo opulentní davové scény a řada herců v něm vystupujících jsou neherci (často jde o členy reálně existujících parkourových skupin).

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Na první pohled tedy film působí rozhodně sympatičtějším dojmem než různé komerční české snímky poslední doby, ale už na druhý pohled se ukazuje, že má i poměrně slabý scénář/děj (resp. to, co z něj ve finále zbylo), že není moc dobře režírován, a že ti neherci jsou nějací toporní. Vlastně trpí takovým množstvím problémů, že je docela těžké se při jejich popisování rozhodnout, odkud začít.

Pochybný je už počáteční záměr natočit vážný film o dospívající mládeži reprezentované sedmnáctiletou holkou, stereotypně naštvanou na všechno a na všechny, aniž by zároveň nabízel cokoli jiného, než její nasupený pohled na svět. Jakoukoli psychologickou hloubku přitom snímek zcela postrádá, takže se ona mládež ve výsledku jeví jako sebranka nesympatických floutků, co se jen flákají, rostou jako dříví v lese a ještě kolem sebe prskají svou zlost a iracionální chmury.

Hlavní hrdinka Laura na tom navíc objektivně není špatně – sice má rozvedené rodiče a bydlí u mámy, která si zrovna namlouvá nového přítele, ale jinak má coby jedináček vlastní pokoj, nekouří, nepije, nebere drogy, chodí ve značkovém oblečení a její jediný problém spočívá v tom, že kluk, který se jí líbí, už chodí s jinou. Objektem jejího zájmu je navíc Luky, tuctový frajírek v plandajících teplákách a v čepici s rovným kšiltem, který se umí akorát předvádět a ukazovat bicepsy. Aby se s ním mohla sblížit, rozhodne se Laura dostat do jeho party parkouristů, kteří za největší frajeřinu považují udělat stojku na svítícím billboardu, a jejichž největším snem je natočit video, které musí dostat hodně lajků na facebooku, aby pak jako výherci soutěže vyhráli letenky do San Francisca.

Aby to bylo zajímavější, tak Laura sem tam omdlí ve výtahu a má snové vize, v nichž s Lukym chodí ona, a které začnou (zřejmě) ovlivňovat realitu v tom smyslu, že když Lukyho ve snu zavře do majáku, tak zmizí i ve skutečnosti, a nikdo netuší, kam se jen mohl podít. Ve zbytku filmu pak řeší, nakolik za to ty sny opravdu můžou, což pravděpodobně tvoří hlavní zápletku.

Film je bohužel utnut dřív, než by se cokoli objasnilo, takže Laura nestihne vyřešit své vztahové trable, a Lukyho zmizení je završeno tím, že se pak náhodou znovu objeví (zrovna ve chvíli, kdy se Lauře zdá o tom, jak ho z toho majáku zase pouští) s vysvětlením, že někde hledal vhodnou lokaci na natáčení (a bůhvíproč má obvázanou hlavu), ale co se stalo ve skutečnosti, se divák nedozví. Stejně tak se nedozví výsledky té soutěže, protože film končí víceméně natočením onoho soutěžního videa (které ovšem vypadá podstatně hůř než třeba tohle a vidíme z něj asi jen deset sekund).

Snahou tvůrců bylo zřejmě ponechat tomu jistou ambivalentnost výkladu a nejistotu, jestli na těch snech přeci jen něco nebylo, ale docíleno je toho vskutku mizerně. V některých vizích např. Lauru doprovází nějaký pes, načež ji začne ve dvou třetinách filmu provázet podobný pes i v reálu, aniž by to mělo nějaké opodstatnění. A to je jen jeden z mnoha motivů, které film nakousne, ale dál už s nimi nepracuje a odhodí je dřív, než jsou v něčem k užitku.

Bizarní je, že většina signifikantních postav bydlí v jednom a tom samém paneláku (Laura a její máma v podání Kláry Melíškové, její nový přítel a jeho syn Adam Mišík v roli podivína s červeným hárem a fetišem na mimozemšťany, Lauřina nejlepší kamarádka se záluskem na Mišíka, i Lukyho přítelkyně), takže se pak v různých kombinacích náhodně potkávají, přičemž mezi nimi vznikají různá osudová nedorozumění a konflikty, které by ale okamžitě přestaly existovat, kdyby třeba někdo utrousil byť jedinou větu na vysvětlení. Dospělé postavy jsou prezentovány jako trapní idioti, zatímco mládež je free a cool, protože umí udělat přemet při seskoku z popelnice (parkour slouží jako metafora pro zdolávání životních překážek), ale zároveň jim nedělá problém někomu jen tak bez dovolení sebrat mobil a vrátit mu ho až během následujícího dne.

Další problém je v tom, že představitelka Laury, debutující Barbora Štikarová, je strašlivě dřevěná, nedává na sobě znát jakoukoli emoci a víceméně jen nezaujatě předčítá své repliky, což vzhledem k tomu, že z 99 % filmu je na plátně ona, je docela katastrofa. Laura je navíc jako hrdinka hrozně nudná a nezajímavá, protože vyjma parkouru patrně nemá žádné další koníčky nebo zájmy, povětšinou ani neví, co vlastně sama chce, a nejlépe ji charakterizuje scéna, v níž leží rozpláclá odevzdaně na posteli a nahlas otráveně pronáší: “Já jsem fakt marná.“ Aspoň že ji tvůrci nestylizovali do nějaké zpovykané polo-modelky jako v případě Andílka na nervy, což by bylo ještě podstatně horší.

Ani ve snu! s trochou nadsázky vypadá, jako kdybyste vzali nějaký taneční film ze série Let´s Dance nebo Streetdance a úplně z něj odstranili všechny taneční scény, takže by zbyl jenom triviální a hloupý příběh s povrchními postavami a dementní zápletkou, který byste akorát z třiceti minut roztáhli na 79 minut, natočili ho v Praze na Žižkově, namísto všech těch křiklavých optimistických barviček jej vyvedli v depresivních odstínech šedé, zelené a hnědé a vydávali ho za syrové sportovní drama o současné mládeži. Těch pár hezkých záběrů z Vysokých Tater, kde se Laura na začátku filmu ocitá s otcem na prázdninách, to už nezachrání.