V Humrovi se sice mluví
anglicky a hrají v něm převážně britští herci, nicméně natočil ho řecký režisér Yorgos
Lanthimos. Ti z vás, kdo měli šanci někde vidět jeho film Špičák (resp. Tesák), s nímž získal v Cannes výherní cenu v soutěžní
sekci, jenž je pravidelně věnována atypickým odvětvím kinematografie, už mohou
tušit, že ani Humr nebude úplně
snadné a všední pokoukání.
Stejně jako Špičák má i Humr velice specifickou, znervózňující, srandovně
absurdní a zároveň mírně mrazivou atmosféru s prvky hodně decentního,
chytrého černého humoru a také je jeho děj strašlivě bizarní. Podle
oficiálního výčtu žánrů by mělo jít o romantický sci-fi thriller, zároveň je
ale potřeba upozornit, že jde o film umělecký a tudíž okořeněný o řadu artových
prvků, jako jsou extrémně zpomalené záběry, výrazný symbolismus a loudavé tempo.
A místy není vhodný pro útlocitné povahy.
Zdroj fotek: falcon.cz |
Příběh je situován do blízké dystopické budoucnosti, v níž je lidem ze
zákona zakázáno být singl. Kdo přijde o partnera (smrt, rozchod…), je převezen
do speciálního hotelového resortu, kde si musí mezi ostatními ubytovanými
jedinci do pětačtyřiceti dnů najít někoho nového, jinak bude přeměněn na
libovolné zvíře dle vlastního výběru. Hlavním hrdinou je čtyřicetiletý David
(Colin Farrell), který je rozhodnut se v případě neúspěchu nechat přeměnit
v humra.
První polovinu dvouhodinového filmu víceméně sledujeme, jak to
v Hotelu funguje, a s každou přibývající minutou tak odhalujeme
další a další podivuhodné střípky tohoto nápaditého a originálního
antiutopického světa. Hosté jsou nuceni pravidelně se účastnit večerních bálů a
družit se, mají přísně zakázáno masturbovat (pokud nechtějí, aby jim byla za
trest strkána ruka do opékače toustů), někteří jsou doprovázeni domácím
mazlíčkem, který kdysi býval jejich blízkým příbuzným. Sem tam někdo ve strachu
z přeměny prchne do nedalekého Lesa, kde pak žije v komunitě dalších
odpadlíků, na něž je hotelovými hosty každý den pořádán hon (a za odchycené
úlovky získávají hosté další dny k dobru).
David tímhle extravagantním světem proplouvá a studuje různé strategie ostatních,
co se snaží sblížit se s někým za každou cenu (i těch, co se o to nesnaží,
ale jsou třeba dobří lovci, takže mají nahrabáno hodně dnů a mají vystaráno) a
pomalu mu začíná docházet naděje. A pořád jsou nám odhalovány nové a nové
ztřeštěné výplody Lanthimosovy fantazie. Film se přitom nezabývá vysvětlováním
toho, jak funguje společnost řídící se takovýmito pravidly, jestli platí stejné
zákony po celém světě, jak k prosazení takových zákonů vůbec došlo, ani
jak přesně probíhá ta přeměna ve zvíře. Ne že by to nutně vadilo, cílem filmu
je poukázat na odcizenost mezi lidmi a vytvořit prostřednictvím subjektivního
vyprávění konkrétní dvojice a za použití stylizované nadsázky sofistikovanou
alegorii mezilidských vztahů, a to se mu daří výborně.
V druhé polovině se však příběh přesune mimo hotel, dojde na nějakou tu
romantickou linii, představování absurdních novot poleví a zároveň výrazně
poleví a rozbředne i tempo, načež snímku začne docházet dech a čím blíže
závěru, tím se stává úmornějším. V tu chvíli už mu nepomáhají ani herecké
výkony skvěle obsazených Colina Farrella, Rachel Weisz, Johna C. Reillyho či
Léy Seydoux. Závěrečné události pak hodně tlačí na jakési pravidlo, že aby mohli
být dva zamilovaní uznáváni jako právoplatná dvojice, musí mít alespoň jednu
věc společnou, což lze sice brát jako vzdor vůči hollywoodskému klišé, že
protiklady se přitahují, ale ve finále působí přeci jen zdlouhavě, když se
film, jenž do té doby chrlil jeden bizarní nápad za druhým, začne zbytečně
dlouho točit kolem jediného.
Mnohem víc než u jiných filmů je u Humra
potřeba se umět naladit na jeho neobvyklou atmosféru, pomalý styl vyprávění a netradiční
příběh odehrávající se ve svébytném světě. Body získává za originalitu a
neotřelost a za Lathimosovu jistou tvůrčí ruku. Kdo je otevřený novým a nekonvenčním
zážitkům a nemá a priori nic proti evropské umělecké kinematografii, dlouho
váhat nemusí.
Žádné komentáře:
Okomentovat