Čarodějnice je velmi nepodobná většině současných hororů,
které se poslední roky objevují v našich kinech. Jde totiž o horor ze staré
školy, psychologický, sázející na atmosféru a nikoli na lekačky
doprovázené hlasitými zvuky. Je cílená na náročnější diváky než všechny ty nedávné
filmy s démony, duchy a prokletými domy, je umělečtější a poměrně málo
okázalá. Díky tomu je značně sympatická, nicméně sympatie k doporučení nestačí.
Ukazuje se totiž, že všechny ty výše zmíněné přednosti jsou pro Čarodějnici zároveň její metlou.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Děj se odehrává v koloniální Americe někdy okolo roku 1630 a jeho
hrdiny je sedmičlenná, přísně věřící asketická rodina farmáře Williama,
vykázaná z náboženských důvodů z vesnice, nucená žít kdesi na samotě vedle
temného lesa, kde se úrodě nedaří, jídlo dochází a rodiče dřou bídu s nouzí.
Před zraky nestarší dcery Tomassin pak jednoho dne zčistajasna zmizí její
nejmladší sourozenec, nepokřtěný kojenec, což si zbytek rodiny vysvětlí tak, že
ho asi odnesli vlci. Další podivné události však dají tušit, že rodina má co do
činění s černou magií a Tomassin je obviněna z čarodějnictví, a
to neprávem, protože skutečná čarodějnice se skrývá v hloubi lesa.
Onu titulní čarodějnici uzříme poprvé už po pár minutách a od té doby je její
výskyt vyloženě sporadický, čímž je omezena na děsivou rekvizitu, která do osudů
ostatních postav vstupuje jen okrajově, byť dopad jejího konání je značný. Většina
filmu posléze sestává z modlení, citování Písma svatého a sebemrskačského kajícnictví
nábožensky fanatických hrdinů, kteří si množící se katastrofy, jež je
postihují, neumějí vysvětlit jinak než jako boží odplatu za své domnělé hříchy.
Když pak dojde na osočení z čarodějnictví, v rodině zavládne silná
paranoia, psychologický teror a naprostá destrukce vzájemných vztahů. Film tak
spíš než horor začne připomínat výživné dobové psychodrama stojící na postavách
zaslepených vlastní pobožností, okořeněné několika zlověstnými scénami a
hororovými prvky.
V důsledku toho bohužel Čarodějnice
není dostatečně hororová a tím pádem dostatečně strašidelná. Je sice moc dobře
natočená (výborná kamera, svícení, dobová stylizace, hudba) a má poměrně
dusnou atmosféru, leč nedá se říct, že byste se při jejím sledování báli.
Daleko spíš budete zažívat o něco méně intenzivní, zato relativně časté pocity
znepokojení. Skvěle dopadlo i typové obsazení herců a hereček, kteří dobře
hrají (včetně náročných dětských rolí), leč nestačí to na to, aby napětí nebylo
tu a tam ředěno nezáměrně vtipným vyzněním některých scén. Postavy mluví v autenticky
dobové angličtině a snímek se bere od začátku do konce zatraceně vážně, avšak
nemá kdovíjak vydařený scénář (resp. děj). Ten je navíc bohatý na bizarní
segmenty, na něž talent tvůrců nepostačoval, a tudíž je u nich těžké udržet
vážnou tvář. To se týká především obskurního závěru filmu a několika
výstřednějších pasáží, jako třeba když zhruba třináctiletý uhranutý chlapec v předsmrtelném
deliriu vydává hlasité rozkošnické vzdechy, jako by obcoval s Kristem (nebo
co to mělo znamenat), což se prostě nedalo natočit tak, aby to i přes jistou
míru mrazení nepůsobilo zároveň úsměvně.
Většina hrdinů, hysterická, navzájem si spílající, nešťastně se rozhodující
a povážlivě zmanipulovaná vlastní vírou, je navíc dost nesympatická, což na
druhou stranu má své opodstatnění. Souvisí to s příjemnou snahou tvůrců jít
proti žánrovým šablonám, podle nichž horory obvykle nabízejí svým postavám jasně
definované řešení, jak se zla zbavit – hrdinové Čarodějnice jsou však o takové východisko ochuzeni a při
konfrontaci s kritickými situacemi jsou vydáváni napospas vlastní
bezmocnosti. Tu podtrhává i barevné ladění filmu, tónované do depresivní šedé a
špinavé hnědé.
Úspěch Čarodějnice na mnohých festivalech
lze připsat tomu, že zasazená mezi artová dramata představuje vítanou žánrovou
vzpruhu, její režijní a formální kvality a celková odlišnost zas může stát za vesměs
pozitivním kritickým ohlasem, nehledě na to, že jde o výrazný celovečerní
debut slibného režiséra. Z diváckého hlediska ale jako horor moc nefunguje
a možná je i chyba na ni jako na horor chodit. Svou žánrovou rozpolceností mezi
psychologickým dramatem a hororem dokonce připomíná nedávnou českou Polednici, která byla v tomto směru
sice ještě rozháranější a podstatně méně konzistentní v budování atmosféry,
ale aspoň v ní nebylo tolik nedořečených motivů a nechtěné směšnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat