Decibely lásky – Recenze – 20%

Decibely lásky jsou letním muzikálem plným romantiky a písniček Michala Davida, který film spoluprodukoval a hraje v něm sám sebe ve scéně, která se odehrává na jeho koncertu. V podstatě jde o jakési volné pokračování Discopříběhů, kdy Rudolf Hrušínský nejml. si zopakoval svou roli po pětadvaceti letech a Rudolf Hrušínský ml. hraje de facto postavu Ladislava Potměšila – sice se ve filmu (jenž se opět odehrává v Plzni) jmenují jinak, leč je tu dost náznaků, že jde o ty samé postavy. („Bydleli jsme s tátou v paneláku na sídlišti.“ „Byl jsem na výchovu syna sám a pak jsme se odcizili.“). Tvůrci sice srovnání s Discopříběhem odmítají, leč přesto lze na snímek nahlížet přinejmenším jako na multigenerační nostalgické ohlédnutí a příběhovou nadstavbu pro tehdejší diváky Discopříběhů, jejich rodiče, jejich děti a vůbec pro všechny, co si občas rádi poslechnou Michala Davida.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Ačkoli oba muži naleznou v průběhu filmu lásku, tak tentokrát nejsou jedinými hlavními hrdiny – těmi se zdá být úplně jiná mladá zamilovaná dvojice. Snímek, který byl zřejmě koncipován jako romantická story tří různých generací, však nabízí ještě mnohem větší množství postav.

Když to vezmu od podlahy, tak ve filmu jde zhruba o toto (pro zjednodušení budu filmové postavy nazývat jmény těch, kteří je hrají): Rudolf Hrušínský nejml. dělá šéfa popelářů na Plzeňském magistrátu a jeho dcera Marika Šoposká je zaměstnaná v nemocnici, kde pracuje i jeho nejlepší kamarádka Lucka Vondráčková. S tou se kamarádí modelky a tanečnice Alžběta Bartošová a Aneta Vrzalová. Alžbětu balí mladý umělec Filip Cíl, který si odpykává u Rudolfa a jeho kolegy Pavla Horvátha veřejně prospěšné práce. S Anetou zas chodí Jakub Grafnetr, syn Rudolfova bývalého kamaráda Romana Vojtka, zároveň ale Jakub pokukuje i po Alžbětě, což se žárlivé Anetě nelíbí. Filipova sestra Petra Svoboda pracuje v Romanově firmě a Roman ji neúspěšně uhání, zatímco ona rozjíždí románek s Rudolfem. A Rudolfův táta se v lázních (nebo kde) seznamuje s Ivou Janžurovou, která je shodou okolností Alžbětina teta.

Ve skutečnosti je to ale ještě o něco komplikovanější. Např. jsem opomněl zmínit, že Filip Cíl zachrání Rudolfovi život, když mu zavolá sanitku po potyčce s Jakubem Grafnetrem, a on ho za to nechá zkoušet na roli v muzikálu v bytě svého táty, v bývalém pokoji své dcery (po které Filip také hodí očkem). Opravdu to je tak strašlivě zamotané a komplikované, jak to zní. Graficky by se to dalo ztvárnit např. takto:

Zoufalá přelidněnost a mimořádná zapeklitost vztahů mezi postavami ale nejsou ani zdaleka jediným problémem filmu. Tím asi největším zádrhelem je scénář, resp. neuvěřitelné scenáristické konstrukty sloužící k tomu, aby se hrdinové mohli osudově potkávat a nějak společně interagovat. Tudíž dojde např. k tomu, že Rudolf Hrušínský ml. se domluví s Janžurovou, že ji odveze na Moravu na nějaký pohřeb. Ta z nějakého důvodu přesvědčí svou neteř Alžbětu, aby jela taky. Nezávisle na tom pozve Rudolf z ještě mnohem ujetějšího důvodu na cestu i Filipa (kterého namátkově zná jenom díky tomu, že má v jeho bytě zkušebnu). Samozřejmě netuší, že Filip se s Alžbětou zná, natož že spolu dokonce téměř chodí. Tím pádem dojde k tomu, že ti dva jsou „náhodou“ nuceni strávit spolu víkend, což je pochopitelně velmi sblíží.

Děj jako takový ale film nemá a spíš jde jen o mozaiku střípků z osudů několika hrdinů, kteří se sem tam nachomýtnou k nějakému náznaku zápletky. Nebo spíš hůř – jde o nepříliš přehledné vztahové hemžení spousty postav bez známky jakéhokoli jednotícího příběhového oblouku, kdy někteří z nich třeba i naleznou lásku, ale je to k ničemu, protože o většině z nich se téměř nic nedozvíme.

Další věc jsou dialogy a prkenné výkony většiny herců. Legendy jako Hrušínský ml. a Janžurová se ještě dejme tomu snaží (ačkoli jejich rozhovory plné stařeckého mudrování a lamentování nad dávnými ztracenými láskami jsou téměř k nepřežití a z pohledu na Janžurovou s berlí a křiklavým líčením jsem měl deprese), ale třeba už Hrušínský nejml. se celý film prakticky jen zhuleně culí a jacíkoli mladší herci ve vedlejších rolích jsou také dost hrozní (možná s výjimkou Šoposké). Nejlepší a nejpřirozenější z nich je nakonec Pavel Horváth, který není herec, nýbrž bývalý fotbalový záložník FC Viktoria Plzeň.

No a konečně se dostáváme k těm písničkám Michala Davida, které jsou z hudebního hlediska sice vydařené, ale mají strašné texty, mnohdy nesmyslné, navíc s podivnými rýmy (jde o nové písně, nikoli o staré slavné fláky). Kvůli jejich zbytečně přehnané komplikovanosti (a snad ambicióznosti) nehrozí, že byste si z nich po skončení filmu zapamatovali byť jedinou řádku, natož si tři dny v kuse broukali celé jejich refrény, tak jako u starších Davidových hitů. Z muzikálového hlediska pak Decibely lásky působí značně zaostale a nemoderně – tance mnohdy postrádají jakoukoli složitější choreografii (spíš jde jen o takové rozjuchané pohybové dovádění) a zpívající postavy jsou zabírány statickou kamerou ve scénách s velice málo střihy, jak pomalu vycházejí z baru, nebo stojí u postele, nebo vysypávají popelnici.

Pravděpodobně to bude souviset s tím, že Decibely lásky jsou režijním, scenáristickým a producentským debutem Miloslava Halíka, jemuž bylo nedávno jednašedesát let, a který kromě nedostatku filmařských schopností opravdu nemá prst na tepu doby, což se odráží mimo jiné např. ve scéně, kdy se hrdinové rozhodnou někomu nahackovat počítač – přičemž režisérova představa o tom, jak to vypadá v hackarském doupěti a jak probíhá hackování, je silně za hranicí parodie.

S tím se veze i přístup ke scénám, které byly do snímku zařazeny zřejmě jen proto, aby působily opravdu jen na té nejzákladnější pudové či emocionální úrovni. Jistě bude existovat nenulové množství diváků, kteří se dojmou u scény s osmiletou holčičkou, která zpívá operu, nebo se vzruší u dlouhé sekvence fotoshootingu, při němž se modelky v plavkách vyzývavě prohýbají nad nablýskaným Jaguárem, nebo u scény vášnivého tance s Lucií Vondráčkovou, které se prsa tvarují přes tričko. Působí to ale strašlivě lacině, prvoplánově a podbízivě.

Některé scény jsou až nechtěně komické, vyjma toho hackování např. i pasáž, kdy jedna z hrdinek zpívá před kavárnou, která je plná pohledných mladých blonďatých děvčat, nebo když Roman Vojtek kroutí boky a neustále domlouvá své účetní, aby s ním šla někam tancovat (asi aby si diváci vzpomněli, že vyhrál první řadu pořadu Stardance). Alarmující nefunkčnost ční i ze závěru snímku, kdy dojde na velmi nepřirozeně zaimplementované cameo jisté slavné osobnosti, které by jistě bylo překvapivé, kdyby se tvůrci nerozhodli přesunout závěrečné titulky do úvodu filmu.

Decibely lásky přitom nejsou tak agresivně strašné a nepříjemné na koukání jako Andílek na nervy nebo třetí Babovřesky, nebo tak extrémně řemeslně nezvládnuté jako filmy Tomáše Magnuska. Pořád jsou sice velice nechytré a nepodařené ve všech možných ohledech včetně vyprávění, střihu a práce s postavami a s motivy, ale není to žádný divácký teror. Jen je úplně zbytečné se na ně dívat, protože jsou přeplácané a prázdné zároveň a zábavu skýtají minimální.