Lída Baarová – Recenze – 40%

Životopis o herečce Lídě Baarové režiséra Filipa Renče netřeba zdlouhavě představovat, protože má pomalu větší marketingovou propagaci než poslední Bond a je troufale nazýván nejočekávanějším filmem roku, takže mu nemohl uniknout nikdo, kdo v poslední době zapnul televizi nebo rádio, vlezl na internet, jel metrem, nebo prošel kolem nějaké autobusové či tramvajové zastávky. Je hvězdně obsazený a Renč ho natočil podle scénáře Ivana Hubače, televizního scenáristy, jenž byl s režisérem donedávna spojován především se značně úspěšným, leč kontroverzně přijímaným seriálem Sanitka 2.



Zdroj fotek: cinemart.cz

Osudem Lídy Baarové se snímek zabývá od okamžiku, kdy jela do Berlína za svou první německou filmovou rolí, a končí po válce, kdy čelila v československém vězení nařčení z vlastizrady. Důraz je kladen zprvu na její milenecký vztah s ženatým německým hercem Gustavem Fröhlichem, nicméně těžiště filmu se posléze přesune k její aférce s (taktéž ženatým) říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem.

Celé je to orámováno tím, že šestaosmdesátiletá Lída (v podání Zdenky Procházkové) to celé vypráví v rámci rozhovoru nějaké studentce, která o ní chce psát diplomku. To jednak tvůrcům umožnilo průběžně film prokládat hereččiným vyprávěním, které (mnohdy zbytečně) popisuje to, co se na plátně děje, a usnadňuje tím hercům práci, protože namísto toho, aby nějakou emoci zahráli, tak se jednoduše popíše. A v závěru se Lída zmíní i o potenciálně lživé podstatě vyprávění svého příběhu („vždycky se sem tam něco přidá nebo ubere“), čímž se zas tvůrci předem vypořádávají s těmi, kteří by třeba chtěli tvrdohlavě tvrdit, že to takhle ve skutečnosti nebylo.

Film do našich kin přichází s českým dabingem, v němž téměř všechna němčina byla nahrazena češtinou (ponechána byla vážně jen sporadicky), kdy ti, co dabovali sami sebe, dopadli ještě relativně dobře, včetně Pavla Kříže v roli Hitlera, který je ve filmu příliš málo na to, aby někomu jeho česká mluva stihla vadit. Důstojně z toho ještě vyšel i Gustav Fröhlich, nadabovaný Martinem Stránským. Zásadní problém přichází až s nástupem Goebbelse, jemuž svůj hlas propůjčil Viktor Preiss, jehož dobrácké a hravé vyjadřování se ale k démonickému a od pohledu slizkému kancléřovi vůbec nehodí a ve spolupráci s výkonem rakouského herce Karla Markovicse z něj dělá spíš necharismatického zoufalce, kterého je utrpení slyšet plakat do telefonu.

Podstatnou složkou snímku je výprava, která je sice okázalejší než u většiny české produkce, nicméně pořád to nestačí na to, aby šlo mluvit o výpravném historickém filmu. Dojde sice na pár scén s nemalým počtem statistů, na pár hezkých záběrů (letecký přelet nad Orlím hnízdem), leč většina filmu pořád vypadá i přes všechny ty kostýmy a dobové dekorace spíš jako nějaká dražší televizní inscenace, přičemž vytvoření tohoto dojmu hodně napomáhá příliš upozaděná kamera Petra Hojdy. Naopak až přehnaně dramatická a exaltovaná je hudba Ondřeje Soukupa – třeba když poprvé nastoupí Hitler s Goebbelsem, zazní jim k tomu tak brutálně temný motiv, že extravagantnější volbou by byl snad už jen Imperial March ze Star Wars (a samozřejmě nemůže chybět Ride of the Valkyries od Richarda Wagnera). Že film ve své výpravnosti nedosahuje úrovně zahraničních filmových velkoprodukcí nebo drahých historických seriálů je nicméně pochopitelné (a kdyby někdo chtěl tvrdit opak, tak je blázen) a navíc jde o ten nejmenší problém.

Mnohem zásadnější je to, že jen málo scén ve filmu je nadprůměrných (třeba pasáže s Magdou Goebbelsovou), velká spousta z nich je veskrze průměrná a řada dalších vyloženě slabá, a to nejen z hlediska toho, jak byly napsané, ale hlavně z hlediska výsledné realizace. Vášnivá postelová scéna Lídy s Goebbelsem (v níž nejodvážnější je záběr na nahá záda hlavní hrdinky) je prostřihávána s detailním záběrem ohně plápolajícího v krbu (asi aby každému došlo, že jejich láska byla skutečně spalující), v němž se prolínají oba jejich obličeje, ozývají se do toho jejich erotické vzdechy a na pozadí hraje strašidelná hudba, takže to působí spíš jako z nějakého satanského hororu.

Období války je zcela přeskočeno (s výjimkou zmínky, že Lída tehdy točila v Itálii) a veškeré události poté (včetně Lídina zatčení, vyslýchání a souzení) jsou vylíčeny hrozně zkratkovitě, resp. nejsou téměř přítomny. Ale hlavně že se vešla dlouhá, až groteskní sekvence ze začátku, v níž se herečka učí mluvit německy bez českého přízvuku (v českém dabingu obzvlášť potřebná), vrcholící jejím stepem na německou lidovou a sborovým zpěvem nadšených členů filmového štábu.

Příjezd Lídy s její maminkou do Berlína je ztvárněn pomocí nepříliš kvalitních dobových záznamů, do nichž byly obě herečky digitálně doklíčované, což je docela úsměvné (nezáměrně). Simona Stašová v roli maminky se sice snaží, ale má nejméně vděčnou úlohu – její postava je zcela odtržená od reality, jako kdyby vůbec nebrala v potaz vážnou situaci v Německu, a její dialogové výměny s Lídou jsou za hranicí hrubé manipulace („Já jsem se slavnou herečkou nikdy nestala, tak mi ten sen teď splníš ty.“). Přesto by se dalo ledacos vydolovat ze scény její smrti, ale to by její infarkt a následný pád u výslechu nesměli policisté, kteří ji vyslýchali, okomentovat slovy „A sakra,“ čímž onu scénu obrali o veškerou dramatičnost a spíš jí přidali na nechtěné vtipnosti.

Vypořádávání se s Židy během Křišťálové noci (v němž nechybí scéna dědečka zastřeleného před zraky svých vnoučátek) mělo potenciál, ale zrovna dvakrát působivé nebo emocionálně vypjaté také není, nehledě na to, že je završeno záběrem na vnitřek židovské synagogy s odporně laciným kamerovým efektem plápolajícího ohníčku.

Tímto stylem by se dalo pokračovat ještě dlouho a vypíchnout další a další scény, které jsou z nejednoho důvodu nefunkční nebo podivné. Zařadit by se k tomu dalo i to, že některé pasáže byly pravděpodobně vystřiženy, v důsledku čehož např. Lída během svého odchodu od Gustava Fröhlicha vykřikne: „Po tom potratu teď už nemůžu mít dítě!“, aniž by předtím došlo na jakoukoli zmínku o potratu. Z podobného soudku je postava Jiřího Mádla coby asistenta německého režiséra, který se nenápadně mihne v pár scénách a s Lídou prohodí zhruba dvě věty. Ve dvou třetinách filmu jí pak náhodou zachrání před přejetím vlakem a o minutu později je do ní po uši zamilovaný a nasazuje vlastní život, aby jí pomohl dostat se ze země, za což je odměněn možností sáhnout jí na prsa, a do konce filmu se už znovu neobjeví.

Ke kladům tak lze přičíst opravdu jen několik málo scén, jimž nelze vyčíst nic takto zásadního, v nichž dialogy alespoň trochu stojí za to a ještě se v nich třeba dobře hraje. Karl Markovics je velmi dobrý, stejně tak i Gedeon Burkhard v roli Gustava, Martin Huba jako Lídin tatínek, Anna Fialová coby její sestra a zdařilé výkony předvádí i většina známých herců v dalších vedlejších rolích, a konečně i Táňa Pauhofová v roli hlavní, která sice zvládá poměrně širokou škálu emocí, leč nejčastěji střídá svádivý pohled a vykulené oči.

Lída Baarová je možná největší událostí českého filmu několika měsíců, nicméně jde o událost skutečně jen dílem marketingu, rozpočtu, hereckého ansámblu a jména režiséra, nikoli dílem kvality. Zklamává o to víc, jaká očekávání svou nemalou propagací vytváří, avšak nelze jí upřít, že bude dost pravděpodobně tak jako tak mimořádně úspěšná. Není ale dostatečně dobrá, aby ji stálo za to doporučit, a ani dostatečně špatná, aby se jí dalo zlomyslně vysmívat.