Komedie/drama Joy, jenž natočil a
napsal trojnásobný držitel oscarové nominace za nejlepší režii David O. Russell,
se zabývá životem Američanky Joy Mangano, která se stala významnou
podnikatelkou, investorkou a multimilionářkou poté, co se začal prodávat její
vynález – praktický a lehce ždímatelný mop. Nejde ani tolik o životopis, neb film
popisuje z drtivé většiny jen tu část jejího života, kdy byla mladá, chudá
a na dně. A že se úspěch nakonec dostaví, je jasné už od začátku, takže v tomto
ohledu nemá smysl hledat ve filmu jakékoli napětí, jde jen o to, jakými
kličkami a přes jaká všechna možná úskalí se tak stane.
Význam snímku tkví v tom, že má do diváků nalít naději prostřednictvím
příběhu o silné hrdince, která si odhodlaně šla tvrdě za svým, i když jí házel
klacky pod nohy nejen život, ale i sobečtí příbuzní a hrabiví konkurenti, a
nakonec si po mnoha útrapách ten americký sen vydobyla. Joy se tak řadí po Šíleném Maxovi a nových Star Wars k dalším
mainstreamovým filmům poslední doby, v nichž figuruje v hlavní roli
emancipovaná a výrazná ženská postava.
Příběh je to vlastně triviální, ne moc zajímavý a nijak zvlášť kuriózní –
Joy je na začátku v krizi, kdy se rozvedená a s malou dcerkou na krku
musí starat o většinu své rodiny v jednom domě (její rozvedený otec a bývalý
manžel, kteří se nesnášejí, spolu musí sdílet suterén, její matka se
rezignovaně celé dny jen vyvaluje v posteli a dokolečka kouká na stupidní
televizní seriál, jediné povzbuzení vlastně skýtá postava babičky) a na její
inovativně vynalezený mop každý hází bobek. Pak se dostane do světa
teleshoppingu, díky čemuž se její produkt poprvé dostane do širšího povědomí
veřejnosti. A pak se stane ještě několik dalších věcí (většinou nešťastných), z nichž
Joy vybruslí zejména díky svému přičinění a částečně díky náhodě.
Co film pohání kupředu a kvalitativně ho posouvá nahoru, je jednak herecký
výkon představitelky titulní Joy Jennifer Lawrence (a vlastně většiny osazenstva
včetně Roberta De Nira či Bradleyho Coopera) a jednak Russellova režie a styl
vyprávění, kdy film je jednak místy stylizován skoro až pohádkově (snová
sekvence s Joy na divadelním jevišti, popelkovský motiv dívky terorizované svou
rodinou…) a zhusta je narušován četnými flashbacky, flashforwardy a představami
hlavní hrdinky, díky čemuž se pořád něco děje celé ty dvě hodiny, co film trvá,
takže není příliš prostoru na hluchá místa a prostoje.
Spoustu scén navíc uměli herci zahrát a Russell napsat a natočit tak, že
fungují tak, jak mají. Snoubí se v nich jemný humor i neustálý boj hlavní
hrdinky proti úplně všem, přičemž dotyčná má vytvořenou dostatečně silnou
motivaci uniknout smutnému osudu zadlužené domácí posluhovačky (většina postav
je velmi dobře napsaná), a sem tam je cítit i její nefalšovaný smutek z toho,
že se věci nevyvíjejí úplně ideálně.
Takže ano, Joy je nadprůměrný a veskrze
zdařilý film, ale není na něm nic moc výjimečného na to, aby kolem něj musel
být takový hype, a aby musel sbírat kdejaké filmové ceny (mimo jiné je
nominovaný na Zlatý Glóbus za nejlepší film-komedii, Jennifer Lawrence je
nominovaná jako nejlepší herečka). David O. Russell sice zaznamenal se svým Fighterem a Terapií láskou značný úspěch u americké filmové Akademie, ale už předloňské
oscarové nominace pro jeho Špinavý trik
byly brány jako známka toho, že Russell se zjevně stal u členů Akademie
oblíbencem. Pokud to s Joy opět dotáhne
až k nominacím na Oscara za nejlepší film, bude to známka především
setrvačnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat