Na šestém předávání Cen české filmové kritiky bylo nejlepší to, že jeho organizátoři dokázali formou všeshrnujících videí dostatečně informovat diváky o tom, jaké filmy u nás v loňském roce vznikly a o čem zhruba byly, akorát by bylo potřeba ještě více zdůraznit, čím byly výjimečné a proč se jim vůbec udělují nějaké ceny. Podstatné bylo zmínit i problémy české kinematografie a důvody její neschopnosti prorazit v zahraničí, stejně tak i polemiku nad tím, jaký zážitek český divák od filmu očekává. Skutečně totiž nejde udržet ten stav, že producenti budou točit filmy na míru českému publiku (nevhodné na vývoz do jiných zemí), jenž při počtu nějakých deseti milionů ani nechodí pořádně do kina, a když už, tak dá před českým filmem pochopitelně přednost např. akčnímu americkému spektáklu. Největší přízni se tak loni těšily snímky Život je život a Fotograf, kterým se jako jediným podařilo překonat hranici 200 000 diváků, což je třeba oproti předloňské pohádce Tři bratři s návštěvností přes 600 000 značný propad.
Slavnostní večer moderovali Vojta Kotek a Marie Doležalová. Předáváním provedli obstojně a zaznělo od nich i pár trefných komentářů na český film a českou kritiku, leč v úrovni humoru nastavili laťku dost nízko. Vojtovi se ještě dařilo sem tam rozesmát legrační slovní hříčkou nebo nestandardním vtipným přirovnáním, leč Marie pohořela na snaze stylizovat se do hloupější, než ve skutečnosti je, a její running gag spočívající v okatě přehnané sebeprezentaci nefungoval ani napoprvé a byl spíš trapný.
A kdo neviděl film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, tak ať to kouká dohnat. Je to jeden z nejlepších českých filmů za poslední roky.
