Jednou z postav ve francouzské komedii Zbrusu Nový zákon, byť okrajovou, je i Ježíš Kristus. Uvedení filmu
do českých kin na Štědrý den je tedy docela trefné, neb si z Ježíšovy poutě na
zemi mírně utahuje a vytváří zábavnou variaci na něj prostřednictvím vyprávění ujetého
příběhu, v němž je hlavní hrdinkou spasitelova mladší sestra jménem Ea.
Desetiletá Ea žije se svým otcem, Bohem, v jednom bruselském bytě,
který na rozdíl od svého bratra v životě neopustila. Také s nimi žije
její matka, která je též Bohyně, leč před dominantním, sebevědomým a agresivním
mužem se ustrašeně krčí a bojí se projevit. Bůh přitom není vševědoucí a
moudrý, naopak je to přízemní, násilný a zákeřný povaleč, co řídí svět ze své
pracovny pomocí počítače, kde vymýšlí zákony, kterými by znepříjemnil lidem
život (chleba vždy spadne namazanou stranou dolů, vedlejší fronta vždy
postupuje rychleji…), a vyžívá se ve své škodolibosti. Po jedné hádce s otcem
už Ee dojde trpělivost a počítač mu zaviruje, předtím však ještě pošle všem
lidem SMS obsahující zprávu o tom, kolik času jim zbývá do té doby, než zemřou.
Následně se Ea po Ježíšově vzoru vydá na zem, aby tam našla své vlastní
apoštoly, což by mohlo její matce dopřát dostatek odvahy k tomu, aby se
odhodlala převzít vládu (neptejte se jak, ale je to docela legrace), a zapisovatelem
Nového Nového zákona jmenuje náhodného bezdomovce (který je cítit po směsi česneku
a citronu a má kůži jako starý had, co v baru čeká na štamprli krve). Bůh
je jí v patách…
Film je řazen do kapitol (Genesis, Exodus a jednotlivá evangelia), nicméně
parodování křesťanské mytologie netvoří jeho základ – tím je totiž neskutečná
hravost, s níž belgický režisér a scenárista Jaco van Dormael (Pan Nikdo) tvoří úžasně výtvarné obrazy,
okouzlující scény překypující fantazií a nápadité dialogy bohaté na satirické
průpovídky i nevšední přirovnání. V kombinaci s všudypřítomnou pozitivitou,
křiklavou paletou barev (až na hranici kýče), rychlým tempem, velikou
vstřícností vůči divákům a usilovným záměrem zalíbit se všem, je výsledkem feel
good film, který nepřekvapivě zaznamenává v publiku značný ohlas a vlnu
popularity. Přitom je natolik naditý zábavnými a podařenými věcmi, že ona
vypočítavost a v mnoha ohledech i nedokonalost se mu dá lehce odpustit, zvlášť
pokud se necháte snadno unést jeho surrealistickou atmosférou a přistoupíte na
jeho snahu o nezávaznost.
Leckomu tak může vadit, že fikční svět Zbrusu
Nového zákona nedrží pohromadě žádnými konzistentními pravidly a jen za
sebe zběsile vrší vizuálně atraktivní sekvence plné originálních nápadů, kterými
se tu nedomyšlenost snaží zamaskovat. Stát se v něm může v podstatě cokoli
– amputovaná dlaň tu krasobruslí v záři reflektorů, po městě se procházejí
žirafy, nebe zaplavují květinové vzory a dvaasedmdesátiletá herečka Catherine
Deneuve se tu zamiluje do gorilího samce. Bůh cestuje mezi svým bytem a světem
lidí skrz pračku ve veřejné prádelně a hned po svém zjevení se na zemi je
fyzicky napaden za vybírání popelnic.
Mimochodem, Benoît Poelvoorde (nedávno jste ho mohli vidět v komedii Rodina k pronájmu) je v roli Boha skvělý (použít výraz „božský“
by asi bylo laciné) a velmi dobrá je i Pili Groyne, představitelka jeho dcery. Jednak
umí hrát a zároveň se její postava vyjadřuje o dost sofistikovaněji, než by se
na desetiletou slušelo, takže rozhodně nepůsobí otravně, jak jsem se původně
bál. Herci ve vedlejších rolích jsou přinejmenším dobře obsazení, kvalitně
hrají skoro všichni.
Dormael skutečně vypráví hlavně prostřednictvím fantaskních obrazů, v nichž
jeden nápad střídá druhý. Nejčastěji se čerpá z myšlenky, jak by se asi změnil
svět, kdyby lidé věděli, jak dlouho ještě budou žít (a nemohli to ovlivnit). Opět
ovšem platí, že čím méně se bude divák ptát a rýpat se ve smysluplnosti toho,
co se na plátně odehrává, tím lépe. Kdyby tak činil, film se mu sesype na
hromádku rozverných scének, namotaných na nefunkční kostru.
Snad se to dá omluvit i tím, že poselství filmu, že život je vlastně
krátký, a že lidé by neměli žít stereotypně, nýbrž oprostit se od zaběhnutého koloběhu
a dělat si, co chtějí, a co by jim dělalo radost, mělo efekt i na režiséra
samotného. Ten se v podstatě vykašlal na logistiku a zaplnil svůj film vším,
co se mu zlíbilo, a co mu připadalo zábavné, hravé a vizuálně podmanivé. A proč
ne, mě tím dostal. A smál jsem se taky dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat