Tři vzpomínky (Trois souvenirs de ma jeunesse) – Recenze – 50%

V současnosti se zhruba pětačtyřicetiletý Paul vrací po mnoha letech z Tádžikistánu do rodné Francie, ale na hranicích je zadržen kvůli nesrovnalostem v cestovním pasu. Je vyslýchán, což ho přiměje ke vzpomínání na své dětství, dospívání, a na svou životní lásku…

Francouzské psychologicko-romantické drama Tři vzpomínky režiséra Arnauda Desplechina se odehrává převážně v druhé polovině osmdesátých let, přičemž jeho nadpoloviční většinu tvoří romance hlavního hrdiny. Jeho dětství je věnováno asi deset minut, dalších dvacet minut zabírají středoškolská léta a vyprávění o cestě do Ruska a scény ze současnosti tuto vzpomínkovou retrospektivu obalují jen v úvodu a v závěru. Záměrem bylo pravděpodobně realisticky vykreslit komplikovaný a vášnivý vztah dvou mladých lidí, což by se asi povedlo, kdyby film nabídl komplexnější pohled na postavy a jejich motivace a nezahltil se tolika zbytečnými motivy, z nichž překvapivě velká spousta vyznívá do prázdna.

Zdroj fotek: artcam.cz

Např. ta historka z Ruska je věnována tomu, že Paula a jeho kamaráda kontaktovala tajná služba, aby během školního výletu do Sovětského svazu tajně převezli obálku s nějakými dokumenty a americkými dolary jakýmsi ilegálním imigrantům. Paul při té příležitosti přenechá jednomu z imigrantů svůj pas (a učitelovi tvrdí, že ho někdo přepadl a okradl), čímž mu na zbytek života propůjčí svou identitu (a je to ten důvod, proč je v úvodu snímku stavěn na hranicích). Je to zajímavá, dobře natočená a celkem napínavě vyprávěná pasáž, ale pro zbytek filmu nemá absolutně žádný význam, neb z té skutečnosti, že po světě pobíhají dva lidé se shodnými pasy, prakticky nic nevyplyne a nikdo se o tom pak už ani slovem nezmíní.

Paulův bratr je v první polovině zobrazován jako zbožný hoch, co se pořád jen modlí a čte si Bibli, ale přitom má pod postelí schovanou pistoli a s nějakými kamarády plánuje vyloupit banku. K té vloupačce pak už nikdy v průběhu filmu nedojde a ta zbraň také není k ničemu využita. Stejně tak nemá na příběh žádný vliv to, že matka obou bratrů byla duševně nemocná a otec je tloukl. Taky mají sestru, ale ta je pro děj zbytečná úplně. Místy je zcela postradatelný i voiceover vypravěče, který víceméně popisuje to, co divák zároveň vidí na plátně, a není to tím pádem potřeba popisovat („Když odcházela z oslavy a oblékala se, tak ho spatřila, jak na ni čeká u dveří…“).

Celé to působí jako ne moc dobrá adaptace nějakého spletitého milostného románu. Realita bude pravděpodobně taková, že Desplechin chtěl natočit něco nostalgického a částečně inspirovaného svým vlastním osudem, přičemž Paul je něco jako jeho alter ego. Výslednou romanci však zbytečně přeplácal a film nakonec ani tak dvě hodiny neutáhne. Na funkční mozaiku střípků ze života hlavního hrdiny je toho v něm zas naopak příliš málo a nadměrné množství času je věnováno jen jednomu konkrétnímu období zhruba tří let.

Onen Paulův osudový vztah s mladší dívkou jménem Esther pak není žádná romantická pohodička. Esther je přelétavá a komplikovaná femme fatale, kterou Paul poprvé osloví v době, kdy chodí se třemi jinými chlapci současně, a které pak kvůli Paulovi opustí. Nejprve dělá nedostupnou, ale do sympatického Paula se nakonec zamiluje tak strašlivě, že se na něm stane fyzicky i psychicky závislou. Jenže Paul během studií na vysoké škole cestuje v rámci výzkumů po celém světě, tudíž je často dlouho pryč, takže oba pak průběžně spí s jinými, navzájem si o tom píšou v dopisech a většinou jim to nevadí, jindy zase ano.

Natočené je to přitom hezky a většina herců je velmi dobrá, zejména pak ústřední duo Quentin Dolmaire a Lou Roy-Lecollinet, podávající oba velice přesvědčivé a přirozené výkony. Příběh jejich vztahu je pozoruhodný ve své neotřelosti – není úplně standardní (zvlášť ve srovnání s tím, jak romantické páry zobrazují hollywoodská dramata), a přesto je uvěřitelný, prožitý a působící i přes občasnou křečovitost poměrně skutečným dojmem. O to větší je škoda, že je rozmělněn v hromadě nepadnoucích a pozornost narušujících odboček.