Love (Love 3D) – Recenze – 60%

Když úvodní statický záběr, v němž se nazí hlavní hrdinové s explicitně vyvalenými rozkroky navzájem ukájí společnou masturbací, přesáhl bez přerušení minutu a půl, začal se ze sálu na Festivalu francouzského filmu ozývat z několika míst tichý smích. Několik jedinců pak během projekce odešlo, ale těžko říct, jestli proto, že je film neoslovil, že je nudil, nebo že od něj nedostali to, co čekali.

Snímek Love režiséra Gaspara Noého, jenž je znám jako kontroverzní provokatér, který se snaží diváky svými filmy šokovat, je totiž těžkotonážní artfilm obsahující zhruba pětadvacet minut sexuálně otevřených nebo jinak odvážných scén, za což si v médiích vysloužil nálepku skandálního 3D porna. Tržby mu to asi zvýšilo, leč je to trochu matení diváka, který místo toho, aby šel na umění, půjde na senzaci, a odejde nutně roztrpčen.

O kontroverzi se téměř nedá mluvit, protože obdobných záběrů na přirození, nahá těla a souložící páry si můžete užít i v leckterém jiném kinofilmu, a kdo sleduje uměleckou či festivalovou produkci, tak se takové šance pravděpodobně i nesčetněkrát dočkal. Z poslední doby mě napadá třeba dánská Nymfomanka, francouzský Život Adele, srbský Klip, nebo ukrajinský Kmen. Detailní záběr penisu doprovázený ejakulací přes celé plátno jsem zas viděl v německé teenagerské komedii Vlhká místa. Tam ta scéna byla navíc zpomalená a hrál k ní valčík Na krásném modrém Dunaji.

Rozhodně však filmu nevyčítám, že není skandálním pornem, to jsem totiž věděl předem (ostatně samotný Gaspar Noé dával rozhovory, v nichž jakoukoli snahu šokovat diváky popíral – prostě chtěl natočit milostný film, v němž by zkoumal intimní stránku vztahu, v čemž sex samozřejmě hraje důležitou roli). Jen upozorňuji, že není úplně přínosné očekávat opak. Kdo chce vidět porno, tak ať si pustí na internetu nějaké regulérní porno, protože scén, které by porno připomínaly, nebo sloužily ke vzrušování, je v Love relativně málo.

Středobodem filmu je příběh mladíka jménem Murphy a jeho přítelkyně Elektry, kteří se zamilovali a slibovali si věrnost, ale ta jim vydržela jen do chvíle, než Murphy udělal dítě mladé sousedce Mie. Děj se přitom odehrává retrospektivně, takže na počátku sleduje Murphyho už v době, kdy bydlí s Miou a se svým synem, a na vztah s Elektrou pouze vzpomíná v sérii dlouhých flashbacků, rozchodem počínaje a seznámením konče.

Jakkoli realistický náhled do intimního života milenecké dvojice Love nabízí, tak ve vztahu Murphyho a Elektry mu schází autentičnost. Noého totiž zajímají hlavně extrémy, takže divákovi servíruje především vášnivá seznámení, láskyplná vyznání, hysterické rozchody, hádky a sex, přičemž běžných rozhovorů nebo obvyklých, nijak vyhrocených činností, jenž jsou také nutnou součástí každého vztahu, se prakticky nedočkáte (v čemž se snímek liší třeba od již zmíněného Života Adele).

Další překážkou může být to, že hlavní hrdinové nejsou nijak zvlášť sympatičtí – jde o umělce, kteří si namlouvají, že jsou talentovaní, a nedostatek inspirace a prosté radosti ze života zahánějí experimentováním s drogami. Stereotyp v posteli si zas oživují návštěvou hardcore swingers party nebo přizváním transsexuála ke společným hrátkám (což je s přehledem nejvtipnější moment filmu). A aby toho nebylo málo, tak hlavní hrdina Murphy je navíc prchlivý, žárlivý a arogantní hajzlík. Herci (resp. neherci/začínající herci) přitom podávají velmi přirozené a sugestivní výkony. Těm vytýkat nic nelze, nemluvě o jejich odvaze takto jít s kůží na trh.

Natočené je Love každopádně úžasně. Dlouhé klidné záběry jsou v kontrastu s občasnými, téměř až stroboskopickými sekvencemi, střihy mezi scénami jsou schválně zvýrazněny, takže zaznamenáte na zlomek vteřiny černou plochu (možná proto, aby byly zdůrazněny neustálé skoky v čase i vizuálně). Místy film připomíná nádhernou audiovizuální koláž, v níž má své místo skvělá kamera, často zabírající scény přes ramena postav, barevné filtry, vizuální symbolika, i dokonalý hudební doprovod, naprosto perfektně zvolený k podbarvení některých scén, kombinující všechny možné styly od klasického klavíru Erika Satieho až po kytarové riffy Pink Floydů.

Gaspar Noé navíc při vší té vytříbenosti a důmyslnosti mnohdy čerpá ze sebe samého a ze svých starších filmů. Není to vyloženě recyklace, spíš zacyklení a propojení autorské tvorby konkrétními motivy a prvky. Zpřeházené vyprávění si vypůjčil ze Zvráceného, scénu natáčenou zevnitř vagíny zas z Vejdi do prázdna, odkud je také fosforeskující model hotýlku v Murphyho bytě. Sem tam se mihne plakát na některý z jeho snímků a dojde i na režiséra samotného – hraje postavu jménem Noé, po němž je pojmenována obrazová galerie. Jméno Gaspar zas nosí Murphyho syn.

Moc hezky se na to kouká, avšak snímek má záměrně velice pomalé, až malátné tempo vyprávění, a vzhledem k náročnosti zobrazovaného tématu a umělecké formě leckoho po čase unaví a vyčerpá. Problém s délkou měl Noé už v minulosti mnohokrát a Love není výjimkou – devadesát minut by bylo ideálních, leč film trvá přes dvě hodiny, což je zejména ke konci už dost znát, a rozhodně toho z hlediska děje neobsahuje dost na to, aby tím tu přestřelenou stopáž ospravedlnil.

Lákadlo v podobě třetího rozměru se také ukazuje být poněkud lichým. Značná část filmu je hodně tmavá, případně se rovnou odehrává ve tmě či v přítmí, což s tmavými brýlemi nejde úplně dohromady, a bleskové střihy nebo přeostřování také nejsou úplně žádoucími. 3D tak nalézá svůj smysl skutečně jen v erotických pasážích.

Pokud by otázka zněla, jestli se Gasparovi Noému podařilo natočit to, o čem amatérský videoartista Murphy pouze sní, a sice natočit film o podstatě sexuality, tak odpověď zní ne, nepovedlo. Nicméně se mu povedlo natočit nesmírně odvážný, precizně natočený a zatraceně zajímavý film, který se vyplatí vidět kvůli tomu, jak je režírovaný, jak je nasnímaný a jak a co říká, a nikoli kvůli tomu, že jsou v něm penisy a prstění, a že na netu psali, že to jste ještě v kině neviděli. Škoda jen té délky, v níž se bohužel ředí všechno to, co je na Love dobré.