Když úvodní statický záběr, v němž se nazí hlavní hrdinové s explicitně
vyvalenými rozkroky navzájem ukájí společnou masturbací, přesáhl bez přerušení minutu
a půl, začal se ze sálu na Festivalu francouzského filmu ozývat z několika
míst tichý smích. Několik jedinců pak během projekce odešlo, ale těžko říct,
jestli proto, že je film neoslovil, že je nudil, nebo že od něj nedostali to,
co čekali.
Snímek Love režiséra Gaspara
Noého, jenž je znám jako kontroverzní provokatér, který se snaží diváky svými filmy
šokovat, je totiž těžkotonážní artfilm obsahující zhruba pětadvacet minut sexuálně
otevřených nebo jinak odvážných scén, za což si v médiích vysloužil
nálepku skandálního 3D porna. Tržby mu to asi zvýšilo, leč je to trochu matení
diváka, který místo toho, aby šel na umění, půjde na senzaci, a odejde nutně
roztrpčen.
O kontroverzi se téměř nedá mluvit, protože obdobných záběrů na přirození,
nahá těla a souložící páry si můžete užít i v leckterém jiném kinofilmu, a
kdo sleduje uměleckou či festivalovou produkci, tak se takové šance
pravděpodobně i nesčetněkrát dočkal. Z poslední doby mě napadá třeba dánská
Nymfomanka, francouzský Život Adele, srbský Klip, nebo ukrajinský Kmen.
Detailní záběr penisu doprovázený ejakulací přes celé plátno jsem zas viděl
v německé teenagerské komedii Vlhká
místa. Tam ta scéna byla navíc zpomalená a hrál k ní valčík Na krásném modrém Dunaji.
Rozhodně však filmu nevyčítám, že není skandálním pornem, to jsem totiž
věděl předem (ostatně samotný Gaspar Noé dával rozhovory, v nichž jakoukoli
snahu šokovat diváky popíral – prostě chtěl natočit milostný film, v němž by zkoumal
intimní stránku vztahu, v čemž sex samozřejmě hraje důležitou roli). Jen upozorňuji,
že není úplně přínosné očekávat opak. Kdo chce vidět porno, tak ať si pustí na
internetu nějaké regulérní porno, protože scén, které by porno připomínaly,
nebo sloužily ke vzrušování, je v Love
relativně málo.
Středobodem filmu je příběh mladíka jménem Murphy a jeho přítelkyně
Elektry, kteří se zamilovali a slibovali si věrnost, ale ta jim vydržela jen do
chvíle, než Murphy udělal dítě mladé sousedce Mie. Děj se přitom odehrává
retrospektivně, takže na počátku sleduje Murphyho už v době, kdy bydlí
s Miou a se svým synem, a na vztah s Elektrou pouze vzpomíná
v sérii dlouhých flashbacků, rozchodem počínaje a seznámením konče.
Jakkoli realistický náhled do intimního života milenecké dvojice Love nabízí, tak ve vztahu Murphyho a
Elektry mu schází autentičnost. Noého totiž zajímají hlavně extrémy, takže divákovi
servíruje především vášnivá seznámení, láskyplná vyznání, hysterické rozchody, hádky
a sex, přičemž běžných rozhovorů nebo obvyklých, nijak vyhrocených činností,
jenž jsou také nutnou součástí každého vztahu, se prakticky nedočkáte (v čemž
se snímek liší třeba od již zmíněného Života
Adele).
Další překážkou může být to, že hlavní hrdinové nejsou nijak zvlášť
sympatičtí – jde o umělce, kteří si namlouvají, že jsou talentovaní, a
nedostatek inspirace a prosté radosti ze života zahánějí experimentováním
s drogami. Stereotyp v posteli si zas oživují návštěvou hardcore
swingers party nebo přizváním transsexuála ke společným hrátkám (což je s přehledem
nejvtipnější moment filmu). A aby toho nebylo málo, tak hlavní hrdina Murphy je
navíc prchlivý, žárlivý a arogantní hajzlík. Herci (resp. neherci/začínající
herci) přitom podávají velmi přirozené a sugestivní výkony. Těm vytýkat nic
nelze, nemluvě o jejich odvaze takto jít s kůží na trh.
Natočené je Love každopádně
úžasně. Dlouhé klidné záběry jsou v kontrastu s občasnými, téměř až
stroboskopickými sekvencemi, střihy mezi scénami jsou schválně zvýrazněny,
takže zaznamenáte na zlomek vteřiny černou plochu (možná proto, aby byly zdůrazněny
neustálé skoky v čase i vizuálně). Místy film připomíná nádhernou
audiovizuální koláž, v níž má své místo skvělá kamera, často zabírající
scény přes ramena postav, barevné filtry, vizuální symbolika, i dokonalý
hudební doprovod, naprosto perfektně zvolený k podbarvení některých scén, kombinující
všechny možné styly od klasického klavíru Erika Satieho až po kytarové riffy Pink
Floydů.
Gaspar Noé navíc při vší té vytříbenosti a důmyslnosti mnohdy čerpá ze sebe
samého a ze svých starších filmů. Není to vyloženě recyklace, spíš zacyklení a
propojení autorské tvorby konkrétními motivy a prvky. Zpřeházené vyprávění si
vypůjčil ze Zvráceného, scénu
natáčenou zevnitř vagíny zas z Vejdi
do prázdna, odkud je také fosforeskující model hotýlku v Murphyho bytě.
Sem tam se mihne plakát na některý z jeho snímků a dojde i na režiséra
samotného – hraje postavu jménem Noé, po němž je pojmenována obrazová galerie.
Jméno Gaspar zas nosí Murphyho syn.
Moc hezky se na to kouká, avšak snímek má záměrně velice pomalé, až malátné
tempo vyprávění, a vzhledem k náročnosti zobrazovaného tématu a umělecké
formě leckoho po čase unaví a vyčerpá. Problém s délkou měl Noé už v minulosti
mnohokrát a Love není výjimkou – devadesát
minut by bylo ideálních, leč film trvá přes dvě hodiny, což je zejména ke konci
už dost znát, a rozhodně toho z hlediska děje neobsahuje dost na to, aby
tím tu přestřelenou stopáž ospravedlnil.
Lákadlo v podobě třetího rozměru se také ukazuje být poněkud lichým.
Značná část filmu je hodně tmavá, případně se rovnou odehrává ve tmě či v přítmí,
což s tmavými brýlemi nejde úplně dohromady, a bleskové střihy nebo
přeostřování také nejsou úplně žádoucími. 3D tak nalézá svůj smysl skutečně jen
v erotických pasážích.
Pokud by otázka zněla, jestli se Gasparovi Noému podařilo natočit to, o čem
amatérský videoartista Murphy pouze sní, a sice natočit film o podstatě
sexuality, tak odpověď zní ne, nepovedlo. Nicméně se mu povedlo natočit
nesmírně odvážný, precizně natočený a zatraceně zajímavý film, který se vyplatí
vidět kvůli tomu, jak je režírovaný, jak je nasnímaný a jak a co říká, a nikoli
kvůli tomu, že jsou v něm penisy a prstění, a že na netu psali, že to jste
ještě v kině neviděli. Škoda jen té délky, v níž se bohužel ředí
všechno to, co je na Love dobré.
Žádné komentáře:
Okomentovat