Láska z Khon Kaen (Rak ti Khon Kaen) – Recenze – 60%

Vlastně je to docela příhodné, že ve stejný den jako nové Star Wars bude mít premiéru i thajský film režiséra Apichatponga Weerasethakula (Strýček Búnmí). Pro umělečtěji orientované diváky, kterým příliš nevoní představa drahého, výpravného, komerčního, trikového a hlučného sci-fi megafilmu, představuje Láska z Khon Kaen vhodnou alternativu zcela opačných vlastností – je laciná, nevýpravná, tichá, klidná, jemná, a až meditativně pomalá.

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Jako by nestačilo už tak dost šouravé tempo vyprávění, dlouhé táhlé záběry a absence hudby, tak uklidňujícím dojmem působí i děj, točící se kolem vojáků trpících podivnou spavou nemocí, z níž se kurýrují v improvizované nemocnici v Khon Kaen. Rozhodně doporučuji vyrazit do kina v bdělém stavu – pokud byste měli být byť jen trochu unavení, tak riziko neplánovaného usnutí je u tohoto filmu nebývale vysoké.

Hlavní hrdinkou je zhruba šedesátiletá dobrovolnice, pečující o zraněné vojáky (nebo spíš o jednoho konkrétního, ke komu nikdo jiný nechodí). Pacientům z jakéhosi důvodu chybí energie, a tak pořád jenom spí, což se doktoři snaží řešit všemi možnými prostředky, počínaje terapií s barevnými zářivkovými světly a konče spoluprací s ženou, která navazuje spojení s jejich dušemi. Pak se ukáže, že nemocnice, zařízená v budově bývalé školy, stojí na dávném pohřebišti, v němž byla uložena těla slavných králů a vojevůdců. Ti údajně i po smrti bojují své bitvy a vysávají z léčících se pacientů životní sílu…

Děj jako takový ale film nemá, resp. pokud ano, tak je důmyslně zašifrován v četných metaforách a podobenstvích se skrytými významy. Např. to o těch králích je tu zmíněno jen tak mezi řečí a neexistuje zápletka, která by se tomu věnovala, a vojáci se z ospalosti nevyléčí. I ta v názvu obsažená láska tu nezaujímá pozici nějaké romantické linie, nýbrž hodně nevšedního spirituálního prožitku, kdy romance mezi dvěma postavami probíhá mimotělně, takřka na duchovní úrovni.

Snímek není v žádném ohledu akční nebo dramatický, málo se v něm mluví a jeho poetika, styl a struktura budou pravděpodobně komplikací pro každého, kdo nikdy nepřičichl k artové festivalové kinematografii nebo umělecké nezávislé tvorbě z evropských, či ještě lépe asijských zemí, případně byl doposud zvyklý na filmy hollywoodské, natáčené převážně podle jasně definované šablony. Lásku z Khon Kaen lze popsat jako mysteriózní, poetický a meditativní film, ale nic z toho vlastně není úplně přesné.

Např. je pozoruhodné, jak postavy ve filmu přistupují k nadpřirozeným jevům jako k něčemu zcela standardnímu, nad čím je zbytečné se pozastavovat. Když se třeba hlavní hrdince zjeví dvě dívky, které se později představí jako stovky let staré bohyně, a ona o tom pak vypráví v nemocnici, tak nikdo ani nehne brvou a za mnohem zajímavější všichni považují erekci jednoho ze spících pacientů. V tomto ohledu se film pohybuje na úrovni magického realismu.

Láska z Khon Kaen velmi výrazně čerpá z prostředí malé vesničky, v níž se její příběh odehrává, a z její atmosféry. Po nemocnici se prochází slepice s kuřaty, děti hrají fotbal v oblacích prachu na nedalekém staveništi, igelitové vaky u postelí se plní močí. Tuhle záběr na točící se stropní větrák, tamhle zas dlouhý pohled na autobusovou zastávku pod barevným filtrem. Do toho podivnosti typu „ambivalentní sraní v lese“ a „pod mikroskopem zvětšená měňavka převalující se po obloze“, které určitě měly nějaký význam a smysl, akorát si nejsem jistý jaký.

Stejně tak mohou být jakousi metaforou pro něco i ta spavá nemoc, samotná nemocnice, i nicneříkající zápisky v deníku jednoho z vojáků, který si hrdinka pročítá. Některé části filmu se klidně mohou odehrávat v něčím snu, jiné části zas budou pravděpodobně halucinace, a celé to jistě může znamenat, že naše nitro je jedna velká nemocnice, v níž si léčíme svou duši, otrávenou okolním světem, nebo že Thajci jsou jako ponocní, pracují pomalu, a proto jejich země ekonomicky strádá. Nebo taky ne.

Oceňuji, že režisér přišel s jasnou vizí a dokázal ji naplnit. Mám rád filmy, které diváky konfrontují s neobvyklým stylem vyprávění a s kulturou či fenoménem, které nezná, a tudíž se o nich něco poučného dozví. Mám rád intelektuálně stimulující umění s možností různorodých výkladů. Nicméně abych takový film dokázal vydržet, potřebuji, aby mi nabídl ještě nějakou přidanou hodnotu – vizuální extravaganci, bravurní herecké výkony, sofistikované hrátky s kamerou a střihem, poutavý děj, nebo alespoň wtf zvraty. Láska z Khon Kaen trvá dvě hodiny a neobsahuje nic z toho. Její vyčerpávající interpretační náročnost v kombinaci s kolébavým tempem pak měla za následek to, že jsem v kině opravdu téměř usnul, což se mi normálně nestává nikdy.