Vlastně je to docela příhodné, že ve stejný den jako nové Star Wars bude mít premiéru i thajský
film režiséra Apichatponga Weerasethakula (Strýček
Búnmí). Pro umělečtěji orientované diváky, kterým příliš nevoní představa
drahého, výpravného, komerčního, trikového a hlučného sci-fi megafilmu,
představuje Láska z Khon Kaen vhodnou
alternativu zcela opačných vlastností – je laciná, nevýpravná, tichá, klidná, jemná,
a až meditativně pomalá.
Jako by nestačilo už tak dost šouravé tempo vyprávění, dlouhé táhlé záběry
a absence hudby, tak uklidňujícím dojmem působí i děj, točící se kolem vojáků
trpících podivnou spavou nemocí, z níž se kurýrují v improvizované
nemocnici v Khon Kaen. Rozhodně doporučuji vyrazit do kina v bdělém
stavu – pokud byste měli být byť jen trochu unavení, tak riziko neplánovaného
usnutí je u tohoto filmu nebývale vysoké.
Hlavní hrdinkou je zhruba šedesátiletá dobrovolnice, pečující o zraněné
vojáky (nebo spíš o jednoho konkrétního, ke komu nikdo jiný nechodí).
Pacientům z jakéhosi důvodu chybí energie, a tak pořád jenom spí, což se
doktoři snaží řešit všemi možnými prostředky, počínaje terapií s barevnými
zářivkovými světly a konče spoluprací s ženou, která navazuje spojení
s jejich dušemi. Pak se ukáže, že nemocnice, zařízená v budově bývalé
školy, stojí na dávném pohřebišti, v němž byla uložena těla slavných králů
a vojevůdců. Ti údajně i po smrti bojují své bitvy a vysávají z léčících
se pacientů životní sílu…
Děj jako takový ale film nemá, resp. pokud ano, tak je důmyslně zašifrován
v četných metaforách a podobenstvích se skrytými významy. Např. to o těch
králích je tu zmíněno jen tak mezi řečí a neexistuje zápletka, která by se tomu
věnovala, a vojáci se z ospalosti nevyléčí. I ta v názvu obsažená
láska tu nezaujímá pozici nějaké romantické linie, nýbrž hodně nevšedního spirituálního
prožitku, kdy romance mezi dvěma postavami probíhá mimotělně, takřka na
duchovní úrovni.
Snímek není v žádném ohledu akční nebo dramatický, málo se v něm mluví
a jeho poetika, styl a struktura budou pravděpodobně komplikací pro každého,
kdo nikdy nepřičichl k artové festivalové kinematografii nebo umělecké
nezávislé tvorbě z evropských, či ještě lépe asijských zemí, případně byl
doposud zvyklý na filmy hollywoodské, natáčené převážně podle jasně definované šablony.
Lásku z Khon Kaen lze popsat
jako mysteriózní, poetický a meditativní film, ale nic z toho vlastně
není úplně přesné.
Např. je pozoruhodné, jak postavy ve filmu přistupují k nadpřirozeným jevům
jako k něčemu zcela standardnímu, nad čím je zbytečné se pozastavovat.
Když se třeba hlavní hrdince zjeví dvě dívky, které se později představí jako
stovky let staré bohyně, a ona o tom pak vypráví v nemocnici, tak nikdo
ani nehne brvou a za mnohem zajímavější všichni považují erekci jednoho ze
spících pacientů. V tomto ohledu se film pohybuje na úrovni magického
realismu.
Láska z Khon Kaen velmi výrazně čerpá z prostředí malé
vesničky, v níž se její příběh odehrává, a z její atmosféry. Po
nemocnici se prochází slepice s kuřaty, děti hrají fotbal v oblacích
prachu na nedalekém staveništi, igelitové vaky u postelí se plní močí. Tuhle
záběr na točící se stropní větrák, tamhle zas dlouhý pohled na autobusovou
zastávku pod barevným filtrem. Do toho podivnosti typu „ambivalentní sraní
v lese“ a „pod mikroskopem zvětšená měňavka převalující se po obloze“,
které určitě měly nějaký význam a smysl, akorát si nejsem jistý jaký.
Stejně tak mohou být jakousi metaforou pro něco i ta spavá nemoc, samotná nemocnice,
i nicneříkající zápisky v deníku jednoho z vojáků, který si hrdinka
pročítá. Některé části filmu se klidně mohou odehrávat v něčím snu, jiné
části zas budou pravděpodobně halucinace, a celé to jistě může znamenat,
že naše nitro je jedna velká nemocnice, v níž si léčíme svou duši,
otrávenou okolním světem, nebo že Thajci jsou jako ponocní, pracují pomalu, a
proto jejich země ekonomicky strádá. Nebo taky ne.
Oceňuji, že režisér přišel s jasnou vizí a dokázal ji naplnit. Mám
rád filmy, které diváky konfrontují s neobvyklým stylem vyprávění a
s kulturou či fenoménem, které nezná, a tudíž se o nich něco poučného
dozví. Mám rád intelektuálně stimulující umění s možností různorodých
výkladů. Nicméně abych takový film dokázal vydržet, potřebuji, aby mi nabídl
ještě nějakou přidanou hodnotu – vizuální extravaganci, bravurní herecké
výkony, sofistikované hrátky s kamerou a střihem, poutavý děj, nebo
alespoň wtf zvraty. Láska z Khon
Kaen trvá dvě hodiny a neobsahuje nic z toho. Její vyčerpávající
interpretační náročnost v kombinaci s kolébavým tempem pak měla za
následek to, že jsem v kině opravdu téměř usnul, což se mi normálně
nestává nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat