Paul-Andre je osamělý milionář ve středním věku, žijící ve svém přepychovém
sídle jen s věrným sluhou. Prázdnotu ve svém srdci a ve svém domě zaplňuje
antidepresivy. Pak v televizi zahlédne Violette, svobodnou matku dvou dětí,
jíž dostihly finanční potíže. Ženu vyhledá a udělá jí návrh – zaplatí za ni
všechny dluhy a nabídne jí roční plat, když ho na tři měsíce přijme k sobě
do rodiny, aby si mohl zkusit, jaké to je, mít rodinu. Violette po počátečních
rozpacích nabídku přijme a svým dětem muže představí jako svého nového přítele…
Humor této francouzské komedie vychází především ze dvou zdrojů. Prvním jsou
komediální kreace herců a legrační stylizace jejich postav, založená na
vzájemném kontrastu – Violette je zemitá, energická a společenská holka od rány,
zatímco uhlazený Paul-Andre je zvyklý být sám, za hezkého počasí mívá úzkosti a
nejvíc vzrušujícím momentem z celého dne je pro něj pročítání encyklopedie
o asteroidech před spaním. Druhým zdrojem je ta skutečnost, že Violette a její
rozjívené děti nejsou zvyklé na luxusní restaurace a Paul-Andre zas rozhodně
není zvyklý na podniky, v nichž obsluhují řvoucí piráti, a na domácnost,
kde vládne chaos, nepořádek, hádky, a kde při snídani po stole mezi cereáliemi volně
pobíhá živý králík.
Hereckým výkonům obou hlavních představitelů prakticky nelze nic vytknout.
Především Benoit Poelvoorde je ve své roli poněkud výstředního a mírně
koktajícího boháče vyloženě kouzelný (a můžete se něj těšit v roli Boha v komedii
Zbrusu Nový zákon) a často je vtipný
už jenom tím, jak se v nějaké konkrétní situaci zatváří. Avšak s gagy
vyplývajícími z přítomnosti hrdinů v nezvyklém prostředí je to už
slabší – nejpozději v polovině filmu se totiž vyčerpají. Onen motiv ryby
mimo svůj rybník navíc působí poměrně nevyužitě, neb tvůrci filmu se např.
vůbec nesnaží namotávat vtipy okolo toho, že Paul-Andre v životě sám
nenakupoval, nikdy nepoužíval některé domácí spotřebiče a nikdy sám nevařil.
Jistě by z toho šlo vytěžit mnohem víc.
Typickým příkladem nedotažené práce je running gag s rozbitou ledničkou,
jíž se neustále otvírají dveře. Napočtvrté už to přestane být vtipné, podesáté je
to už zoufalé a nakonec se ukáže, že to nemá žádnou pointu. Stejně je na tom
ten králík v kuchyni, potenciálně srandovní sluha, či Violettini vidláčtí
sousedi. Jde o rekvizity, které mají být vtipné svou samotnou existencí, leč
nejsou k ničemu vtipnému využívány.
Na vině je tentokrát scénář, kvůli němuž se mimo jiné zhruba v polovině
film překlopí z francouzsky svěží veselohry s bláznivým námětem do poměrně
standardní a předvídatelné romantické komedie, která navíc končí typicky
hollywoodským happy endem. Počáteční snahu o neotřelost tak nahradí jen další variace
na již mnohokrát viděné a těch pár srandovních okamžiků to už nezachrání. Vtipně
napsaná, dobře zahraná a relativně umně režírovaná Rodina k pronájmu sice je, ale dech jí dojde překvapivě
rychle.
Žádné komentáře:
Okomentovat