Původem italský režisér Gabriele Muccino si v Americe udělal jméno
s filmy Štěstí na dosah a Sedm životů, v obou případech
s Willem Smithem v hlavní roli. Šlo o takové instantní dojáky,
v nichž se slzopudný příběh snoubil s pojmy jako láska, ušlechtilost,
poctivost, dobrota a obětavost. Zkrátka snímky, jimž by se měl každý cynik
zdaleka vyhnout, aby náhodou neprokousl popcornovou krabici. Stejné je to i
s dramatem Otcové a dcery,
akorát s tím rozdílem, že tady na mě ta dojemná atmosféra poprvé celkem
fungovala.
 |
| Zdroj fotek: bioscop.cz |
Pravděpodobně je to tím, že důraz je tentokrát kladen nejen na prvoplánové
emoce, ale i na psychologii hrdinů, na jejich vývoj a na dostatečné prokreslení
vztahu mezi titulními postavami otce a jeho dcery, což je ostatně hlavní téma
filmu. Výsledek díky tomu není tak příšerně melodramatický, jako Muccinovy
předchozí kousky, resp. pořád je melodramatický docela dost, ale tentokrát se
to dá, mimo jiné i díky kvalitním hercům, s přehledem ustát.
Příběh se dělí na dvě průběžně se prolínající roviny, které od sebe dělí
dvacet let. V jedné se úspěšný a oceňovaný spisovatel Jack (Russell Crowe)
musí po smrti své ženy sám starat o pětiletou dcerku Katie, což mu značně
zkomplikuje jeho duševní porucha, kvůli níž se musí nějaký čas léčit. V druhé
je Katie (Amanda Seyfried) už dávno dospělá, studuje na univerzitě a trpí
četnými komplexy a strachy ze závazků, což se vyznačuje mimo jiné tím, že
namísto budování nějakého slibného vztahu jen náhodně střídá muže. Pak ale
potká sympatického Camerona (Aaron Paul) a karta se začne konečně obracet. Avšak
jen na určitou dobu…
Především je velmi dobrý herecký výkon Russella Crowa, ztvárňující jako
obvykle totálního sympaťáka, v tomto případě naprosto oddaného výchově a
zabezpečení dcery, citlivého, starostlivého a přitom důrazného a zásadového. Jeho
největší výhra spočívá v tom, že při předvádění epileptických kolapsů a třesavky
nevypadá nechtěně směšně, a že dokáže jedním melancholickým pohledem vyjádřit
opravdu hodně.
Amanda Seyfried také není špatná, ale její úloha je místy výrazně ztížená
tím, že se její postava chová hodně divně. Jistě, řeší si v sobě různé
trable a traumata, leč ventiluje to poněkud extrémními způsoby, přičemž se zároveň
utápí v nejistotě. V horším filmu by působila jako hysterická a
nerozhodná kravka, tady se ale naštěstí jeví jako křehká lidská bytost, která opravdu
má problémy. Navíc jsou její charakter a láskyplný vztah k otci představeny
a rozebrány dostatečně komplexně, čemuž přispívají i vhodně obsazené a
dobře hrající dívky, které hrají Katie v dětském věku. A aby to bylo ještě
pestřejší, tak Katie chodí na praxi do psychologické poradny, kde pomáhá
překonat šok dvanáctileté černošce (ta holčička z Divokých stvoření jižních krajin), jenž také přišla tragicky o
rodiče.
Otcové a dcery jsou takovým malým, komorním dramatem, které není
hloupé, přehnaně vydírající, ani nepřesvědčivě míchající různé styly – naopak
se v něm romantika, psychologie a dramatické momenty snoubí docela
příjemně a přirozeně – a režírované je přinejmenším standardně. Jistě, je to
film sentimentální a předvídatelný, plynoucí svým vlastním tempem a cílící
převážně na ženské publikum, nicméně i já jsem si ho dokázal docela dobře užít
a najít si v něm to svoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat