Sicario: Nájemný vrah (Sicario) – Recenze – 70%

Hrdinkou thrilleru Sicario: Nájemný vrah je americká agentka FBI Kate (Emily Blunt), členka jednotky specializující se na únosy a záchranu rukojmí. Po akci v domě poblíž mexických hranic, kde je nalezeno přes tucet zazděných těl a vybuchující kůlna, je jí nabídnuta spolupráce s exkluzivním týmem, jenž má co do činění s mexickými drogovými kartely. Jeho šéf a odborný poradce (Josh Brolin a Benicio del Toro) ale idealistickou agentku odmítají zasvětit do svých spletitých plánů, opovrhují jí, schválně jí zamlčují informace a vláčejí ji samým srdcem mexického podsvětí z jedné nebezpečné situace do druhé…

Zdroj fotek: freeman-ent.cz

 

Především je snímek výborně obsazen v tom smyslu, že všichni herci se typově skvěle hodí ke svým rolím (včetně těch epizodních), a navíc podávají velmi dobré výkony, jež přidávají jejich postavám na uvěřitelnosti. Přesto mezi nimi jeden vyčnívá, a to konkrétně Benicio del Toro, který je prostě dokonalý a má zdaleka nejzajímavější postavu (což je dost možná způsobeno i tím, že je velkou část filmu zároveň ze všech nejzáhadnější) a s Brolinem tvoří perfektní duo ostřílených profesionálů, co si jdou za svým cílem bez mrknutí oka doslova přes mrtvoly.

Úplně spokojený bych pravděpodobně byl, kdyby hlavními hrdiny byli oni dva, a film se zabýval tím, jak se na americko-mexických hranicích nekompromisně bojuje proti těm nejmocnějším a nejzlejším, když jste neohrožený, super-zkušený a chladnokrevně uvažující stroj na zabíjení padouchů, kteří kupčí s drogami a imigranty ve velkém. Bohužel je hlavní hrdinkou o dost méně zkušená agentka, která se i díky nedostatku informací stává v drsném a temném Mexiku mezi všemi těmi muži poněkud ztracenou a víceméně je odsouzena k pouhému pozorování toho, jak se kolem ní vraždí, mučí a zatýká (přičemž to není ani zdaleka tak násilné a brutální, jaké by to být mohlo). Postupem času je čím dál víc šokována tím, v jak bezohledném a krutém světě se to ocitla, a jak del Toro s Brolinem okázale kašlou na předpisy, přičemž smysl její přítomnosti spočívá v tom, že tento pocit přenáší na diváky.

Nejen, že to působí trošku vykonstruovaně, ale hlavně k tomu šoku u diváka ani pořádně nedojde. Je totiž pochopitelné, proč jsou ti dva čas od času nuceni obejít zákon, a co se oněch drogových kartelů týče, tak nic moc mimořádně nelidského vlastně nepředvedou – kamera před fyzickým násilím dokonce často záměrně uhýbá a největšího extrému, patnácti těl v igelitových pytlích, se dočkáte hned v úvodu.

Místo zaměření se na vyprávění filmu z hrdinčiny perspektivy se tak chtělo zaměřit spíše na příběh, který je zejména v první polovině dost zmatečný a nekonkrétní, a jakmile je odhaleno, co a jak, tak se stane naopak až příliš lineárním a přímočarým. Rozhodně je však dobře vymyšlený a obsahuje skvělé zvraty, ale na druhou stranu nepředstavuje nic geniálního, což je u tohoto filmu zvlášť velká škoda. Všechno ostatní v něm totiž geniální je. Nebo alespoň skoro všechno.

Výčet pozitiv může začít u výtečné podprahové hudby, kamery Rogera Deakinse a brilantní práce se zvukem a tichem, pokračovat již zmíněnými hereckými výkony a končit vynikajícími režijními schopnostmi Denise Villeneuvea a jeho citem pro zachycování atmosféry. Na film Sicario můžete mít názor, jaký chcete, ale hutná atmosféra se mu prostě upřít nedá, což ostatně platilo i pro většinu jeho předchozích snímků (Zmizení, Nepřítel). Úžasně režíruje jednotlivé scény, díky čemuž lze mnohé pasáže sledovat s maximálním zaujetím prakticky bez dechu, bravurně vede herce a audio-vizuální stránku filmu má v malíku. Jako celek ale Sicario přesto nepředstavuje až tak silný zážitek, jak by bylo záhodno, a to především kvůli výše uvedeným nedostatkům.

Dále by se slušelo upozornit, že film rozhodně není akční. Je to zdařilý žánrový thriller, v němž se sice párkrát vystřelí, leč akční scény jsou v něm asi dvě a ne moc dlouhé. Největší důraz je skutečně kladen hlavně na atmosféru, a to se tvůrcům povedlo dokonale.

 

Oproti prvním zahraničím ohlasům z Cannes tedy Sicario: Nájemný vrah rozhodně není filmem roku a možná by i bylo sporné tvrdit, že jde o thriller roku. V každém případě jde ale o thriller značně nadprůměrný. Je v něm ledacos k obdivování, ledacos k zamyšlení a spousta jeho složek je z řemeslného hlediska naprosto profesionálně odvedená. Srdce až v kalhotách a spadlou čelist při jeho sledování ale mít nebudete.