Mládí (Youth) – Recenze – 80%

Italský režisér Paolo Sorrentino je nazýván novým Fellinim, což je sice odvážné, leč výstižné srovnání. Před dvěma roky okouzlil mnohé diváky i oscarovou porotu Velkou nádherou, opulentní mozaikou o úpadku současné společnosti reflektovaném prostřednictvím římské intelektuální smetánky, která byla právem přirovnávána k Felliniho Sladkému životu. Jeho nejnovější počin Mládí se veze na trochu podobné vlně, ale přitom vypráví o mnohem univerzálnějších tématech, což jej činí divácky přístupnějším, o čemž svědčí i Cena diváků z festivalu v Karlových Varech.

Jeho hrdiny jsou hudební skladatel a dirigent na penzi Fred (Michael Caine) a vysloužilý filmový režisér Mick (Harvey Keitel), kteří coby dávní přátelé společně relaxují v luxusním lázeňském hotelu ve švýcarských Alpách. Fred tu podstupuje léčebné kúry spolu se svou dcerou (Rachel Weisz), zatímco Micka doprovází kohorta mladých scenáristů, kteří mu pomáhají se scénářem k jeho poslednímu filmu. Vedlejší postavy tvoří několik dalších svérázných hostů a lázeňský personál.
 



 

Mládí nemá nic, co by se dalo nazývat dějem, a většina zápletek je v něm jen naznačená a nedořečená, přičemž mnohé z nich slouží jen k dotváření atmosféry filmu a psychologického rozpoložení postav, přičemž právě na atmosféře a unikátnosti svých hrdinů je snímek vystavěn. A také na vynikajících dialozích a neméně skvělých hereckých výkonech.

To samé ostatně platilo i o Velké nádheře, s níž má Mládí mnoho společného. Kamera je opět nadstandardně dobrá a z výtvarného hlediska snímek opakovaně vybízí k použití termínu „vizuální orgie“. Znovu je důraz kladen na estetiku, epizodické vyprávění, cit pro absurdnost a magičnost (ať už ve smyslu kouzla okamžiku či magického realismu). Opět se tu toho hodně namluví, ale o dost víc je řečeno ve scénách, kdy jen hraje hudba a někdo se smutně někam dívá, nebo jen sedí na židli, nebo se s někým potká a usměje se. Soundtrack troufale střídá orchestrální klasickou hudbu se současnými elektronickými songy, zároveň hodně využívá ticha a zvuků. Z každého záběru přímo čiší, jak profesionálním, puntičkářským a perfekcionistickým režisérem Sorrentino je, a jak si dává záležet na každém detailu od použití světla přes casting herců až po kostýmy, doplňky a make-up. Mnoho scén je natočených tak dobře, že už je dost pravděpodobně lépe natočit nešlo.
 

Oproti Velké nádheře, která byla vysokým uměním v tom nejlepším smyslu slova, je Mládí naopak o poznání celkově jednodušší a přízemnější. Jeho středobodem je přátelství dvou starých mužů a jejich sentimentální vzpomínání na uplynulý život, případně jejich tragikomické skuhrání nad vlastní nemohoucností, opotřebovaností a stavem prostaty, případně jejich sledování ostatních návštěvníků hotelu a podivování se nad jejich bizarními charaktery. Dialogy často omílají prosté životní pravdy a moudra, ovšem řečená vždy neuvěřitelně vznešeně, mnohdy metaforicky a na první dojem hrozně intelektuálně, přičemž ale pod tím vším se téměř vždy skrývá něco velice banálního. Scénář (taktéž Sorrentino) nicméně lze považovat za přinejmenším silně nadprůměrný. Vzhledem k němu, k bezchybným hereckým výkonům, bravurní režii a vynikajícímu řemeslnému zpracování Mladí nabízí dvouhodinový zážitek, který i přes pomalejší tempo vyprávění nikdy neztratí pravidelné tempo a baví od začátku do konce.

„Baví“ tentokrát dokonce souvisí i s přiznaným humorem, a to nejen s tím kritickým a absurdním (avšak o komedii rozhodně nejde). Fred i Mick mají smysl pro humor a berou své stárnutí s nadhledem, takže kromě postřehů o životě sem tam upustí i nějakou cynickou poznámku nebo vtípek, přičemž vždy jde o humor podávaný s takovou elegancí a hereckou přirozeností, že se jeví skoro až vznešeně, ačkoli kdekomu může připadat možná příliš primitivní (debaty o problémech s čůráním, Hitler v jídelně, nehoda s invalidními vozíky…). Už jsem se ale setkal i s kolegy, co zmiňovali v této souvislosti Menzela (téma stařecké lascivnosti a „košilaté“ vtipy) a Trošku (lidovost a dementní gagy). Mládí sice obsahuje obojí, nicméně vyloženě poskrovnu, a úspěšně to vynahrazuje tím, že se mu daří být vznosným a inteligentním evropským uměleckým dílem s hvězdným mezinárodním obsazením. Bez ohledu na to, že současná tvorba Menzela a Trošky má k Sorrentinovi asi tak daleko jako mají filmy Uweho Bolla k filmům Tonyho Scotta.
 

Sympatická je i spousta detailů a filmařských drobností, v nichž se zračí hluboké lidské porozumění. Fred s dirigováním sice skončil, ale nedostatek rytmu kolem sebe si nahrazuje šustěním celofánového papírku. Jeho dceři se po rozchodu s přítelem zdají noční můry, jež kombinují popové videoklipy s hororem. Krásná Miss Universe na první dojem ukotví hrdiny i diváky v předsudcích o intelektu modelek, ale okamžitě nato jim vytře zrak. Obtloustlá bývalá fotbalová hvězda a meditující mnich působí jako ztroskotanec a podivín, ale nakonec si oba vyslouží obdivné pokývání hlavou.

Bohužel ne všechny postavy stojí tak úplně za zmínku a jsou spíš do počtu a ne všechny scény jsou natočeny tak geniálně, jako jiné. Dojemný závěr je trochu moc laciný, dialogy mezi vedlejšími postavami, u nichž Fred nebo Mick nefigurují, nejsou ani zdaleka tak vybroušené a některé pasáže zbytečně opakují určité motivy pořád dokola. I přes veškerou dosavadní chválu prostě nelze zastřít ten fakt, že Velká nádhera byla lepší, sevřenější a konzistentnější.

 

Mladí je oproti Velké nádheře obecně srozumitelnější a tematicky univerzálnější, leč na její majestátnost a filmařskou dokonalost nedosáhne. I tak jde ale o pozoruhodné, ambiciózní a nadměrně kvalitní dílo, které si zaslouží všechny pocty, kterých se mu dostalo a dostane, a láká i k násobnému zhlédnutí. Velkou nádheru jsem ostatně viděl už pětkrát, Mládí si jistě rád zopakuji také.