Italský režisér Paolo Sorrentino je nazýván novým Fellinim, což je sice odvážné,
leč výstižné srovnání. Před dvěma roky okouzlil mnohé diváky i oscarovou porotu
Velkou nádherou, opulentní mozaikou o
úpadku současné společnosti reflektovaném prostřednictvím římské intelektuální
smetánky, která byla právem přirovnávána k Felliniho Sladkému životu. Jeho nejnovější počin Mládí se veze na trochu podobné vlně, ale přitom vypráví o mnohem
univerzálnějších tématech, což jej činí divácky přístupnějším, o čemž svědčí i
Cena diváků z festivalu v Karlových Varech.
Jeho hrdiny jsou hudební skladatel a dirigent na penzi Fred (Michael Caine)
a vysloužilý filmový režisér Mick (Harvey Keitel), kteří coby dávní přátelé společně
relaxují v luxusním lázeňském hotelu ve švýcarských Alpách. Fred tu
podstupuje léčebné kúry spolu se svou dcerou (Rachel Weisz), zatímco Micka
doprovází kohorta mladých scenáristů, kteří mu pomáhají se scénářem k jeho
poslednímu filmu. Vedlejší postavy tvoří několik dalších svérázných hostů a
lázeňský personál.
Mládí nemá nic, co by se dalo nazývat dějem, a většina
zápletek je v něm jen naznačená a nedořečená, přičemž mnohé z nich slouží
jen k dotváření atmosféry filmu a psychologického rozpoložení postav,
přičemž právě na atmosféře a unikátnosti svých hrdinů je snímek vystavěn. A také
na vynikajících dialozích a neméně skvělých hereckých výkonech.
To samé ostatně platilo i o Velké
nádheře, s níž má Mládí mnoho
společného. Kamera je opět nadstandardně dobrá a z výtvarného hlediska
snímek opakovaně vybízí k použití termínu „vizuální orgie“. Znovu je důraz
kladen na estetiku, epizodické vyprávění, cit pro absurdnost a magičnost (ať už
ve smyslu kouzla okamžiku či magického realismu). Opět se tu toho hodně
namluví, ale o dost víc je řečeno ve scénách, kdy jen hraje hudba a někdo se
smutně někam dívá, nebo jen sedí na židli, nebo se s někým potká a usměje
se. Soundtrack troufale střídá orchestrální klasickou hudbu se současnými
elektronickými songy, zároveň hodně využívá ticha a zvuků. Z každého záběru
přímo čiší, jak profesionálním, puntičkářským a perfekcionistickým režisérem
Sorrentino je, a jak si dává záležet na každém detailu od použití světla přes casting
herců až po kostýmy, doplňky a make-up. Mnoho scén je natočených tak dobře, že
už je dost pravděpodobně lépe natočit nešlo.
Oproti Velké nádheře, která byla
vysokým uměním v tom nejlepším smyslu slova, je Mládí naopak o poznání celkově jednodušší a přízemnější. Jeho středobodem
je přátelství dvou starých mužů a jejich sentimentální vzpomínání na uplynulý
život, případně jejich tragikomické skuhrání nad vlastní nemohoucností,
opotřebovaností a stavem prostaty, případně jejich sledování ostatních
návštěvníků hotelu a podivování se nad jejich bizarními charaktery. Dialogy
často omílají prosté životní pravdy a moudra, ovšem řečená vždy neuvěřitelně
vznešeně, mnohdy metaforicky a na první dojem hrozně intelektuálně, přičemž ale
pod tím vším se téměř vždy skrývá něco velice banálního. Scénář (taktéž
Sorrentino) nicméně lze považovat za přinejmenším silně nadprůměrný. Vzhledem k němu,
k bezchybným hereckým výkonům, bravurní režii a vynikajícímu řemeslnému
zpracování Mladí nabízí dvouhodinový
zážitek, který i přes pomalejší tempo vyprávění nikdy neztratí pravidelné tempo
a baví od začátku do konce.
„Baví“ tentokrát dokonce souvisí i s přiznaným humorem, a to nejen s tím
kritickým a absurdním (avšak o komedii rozhodně nejde). Fred i Mick mají smysl pro humor a berou své stárnutí s nadhledem,
takže kromě postřehů o životě sem tam upustí i nějakou cynickou poznámku nebo
vtípek, přičemž vždy jde o humor podávaný s takovou elegancí a hereckou
přirozeností, že se jeví skoro až vznešeně, ačkoli kdekomu může připadat možná
příliš primitivní (debaty o problémech s čůráním, Hitler v jídelně,
nehoda s invalidními vozíky…). Už jsem se ale setkal i s kolegy, co
zmiňovali v této souvislosti Menzela (téma stařecké lascivnosti a „košilaté“
vtipy) a Trošku (lidovost a dementní gagy). Mládí
sice obsahuje obojí, nicméně vyloženě poskrovnu, a úspěšně to vynahrazuje tím,
že se mu daří být vznosným a inteligentním evropským uměleckým dílem s hvězdným
mezinárodním obsazením. Bez ohledu na to, že současná tvorba Menzela a Trošky
má k Sorrentinovi asi tak daleko jako mají filmy Uweho Bolla k filmům
Tonyho Scotta.
Sympatická je i spousta detailů a filmařských drobností, v nichž se
zračí hluboké lidské porozumění. Fred s dirigováním sice skončil, ale
nedostatek rytmu kolem sebe si nahrazuje šustěním celofánového papírku. Jeho dceři
se po rozchodu s přítelem zdají noční můry, jež kombinují popové videoklipy
s hororem. Krásná Miss Universe na první dojem ukotví hrdiny i diváky v předsudcích
o intelektu modelek, ale okamžitě nato jim vytře zrak. Obtloustlá bývalá
fotbalová hvězda a meditující mnich působí jako ztroskotanec a podivín, ale
nakonec si oba vyslouží obdivné pokývání hlavou.
Bohužel ne všechny postavy stojí tak úplně za zmínku a jsou spíš do počtu a
ne všechny scény jsou natočeny tak geniálně, jako jiné. Dojemný závěr je trochu
moc laciný, dialogy mezi vedlejšími postavami, u nichž Fred nebo Mick nefigurují,
nejsou ani zdaleka tak vybroušené a některé pasáže zbytečně opakují určité
motivy pořád dokola. I přes veškerou dosavadní chválu prostě nelze zastřít ten
fakt, že Velká nádhera byla lepší,
sevřenější a konzistentnější.
Mladí je oproti Velké
nádheře obecně srozumitelnější a tematicky univerzálnější, leč na její
majestátnost a filmařskou dokonalost nedosáhne. I tak jde ale o pozoruhodné,
ambiciózní a nadměrně kvalitní dílo, které si zaslouží všechny pocty, kterých
se mu dostalo a dostane, a láká i k násobnému zhlédnutí. Velkou nádheru jsem ostatně viděl už
pětkrát, Mládí si jistě rád zopakuji
také.
Žádné komentáře:
Okomentovat