Legendy zločinu (Legend) – Recenze – 60%

Hlavními hrdiny dramatu Legendy zločinu jsou bratři-dvojčata Ronald a Reggie Krayovi, gangsteři, kteří v 60. letech ovládali podsvětí v severní části Londýna (přinejmenším). Film, inspirovaný skutečnými událostmi a nefiktivní literární předlohou Johna Pearsona, se odehrává v průběhu zhruba deseti let, v období jejich největšího věhlasu. Snímek režíroval Brian Helgeland (Odplata, Příběh rytíře) a oba sourozence v něm ztvárnil Tom Hardy.

Především se sluší poznamenat, že Hardy je s přehledem největším pozitivem tohoto filmu, neb hraje skvěle a svým charismatem velmi úspěšně dominuje na plátně po celé ty dvě a čtvrt hodiny, co film trvá. Krayovi jsou přitom charakterově zásadně odlišní – Reggie je inteligentní a galantní elegán, co vládne zásadově a pevnou rukou, zatímco Ronald je nejen homosexuál a hrubián, ale i nepředvídatelný paranoidní schizofrenik. Hardy bez problémů zvládá obě polohy a hraje naplno – drsné hlášky cedí jedna radost, v afektu prská sliny a díky němu je i po kraťoučkém záběru okamžitě jasné, kterého z bratrů jsme to právě viděli. Bez něj by byl film sotva poloviční.

 

Ze začátku má snímek i slušný drive a atmosféru. Helgeland nejprve v krátkosti oba hrdiny představí a zasvětí nás do tajů jejich podnikání, ukáže zábavnou, krvavou a strhující bitku v hospodě a předvede své schopnosti, když natočí náročnou scénu v klubu, kam si Reggie přivede holku na rande, pozdraví se s polovinou osazenstva, bokem vyřeší problém se zlodějem ve vlastních řadách a pak se s dotyčnou baví u stolu pod pódiem, na jeden dlouhý záběr bez jediného střihu. Dobová stylizace je prakticky dokonalá a řemeslně filmu není co vytknout.

Dlouho nicméně není znát, k čemu by snímek měl směřovat, a postupem času se ukáže, že k ničemu. Vyprávění je totiž střípkovité a jeho hlavním motivem je vztah obou bratrů a vztah mezi Reggiem a jeho manželkou Frances (půvabně roztomilá Emily Browning), přičemž jakákoli další zápletka v podstatě není důležitá a odehrává se na jen na pozadí toho, v jakém psychickém rozpoložení se hrdinové filmu zrovna nacházejí. Rozhodně to není kriminálka nebo mafiánský epos mapující situaci londýnského podsvětí 60. let, spíš jde o gangsterské drama o osudech dvou bratrů a jednoho manželství.

Potíž je pak v tom, že ty osudy jsou relativně fádní, hlavně co se onoho manželství týče. Hardy ještě z ledačeho vybruslí, zatímco Emily Browning prostě nezakryje, že její postava je zkrátka strašlivě nezajímavá a veškerý její přínos do filmu (vyjma toho, že je vypravěčkou děje) spočívá v tom, že chce ze svého muže udělat spořádaného a na zákony dbajícího občana, avšak Reggie se nemůže nebo nechce změnit, a tak dělá dál ilegální kšefty, podplácí, vyhrožuje, tahá svého bratra z bryndy a uniká před policií a vězením. Když to shrnu, tak dvě třetiny filmu jsou velmi obvyklým a nudně standardním kolotočem neustálých hádek, mrzení a následného usmiřování, kdy to jde s hrdiny filmu od desíti k pěti až ke smutnému konci, kdy se najednou vícero z nich projeví jako slaboši nebo idioti.

Skoro bych řekl, že Frances je ve filmu zbytečná, a že kdyby ji filmaři hned na začátku vystřihli, tak se mohli věnovat jiným a kurióznějším věcem, které se bratrům Krayovým přihodily, a které by se tak nevlekly a zdlouhavě netočily v kruhu. Nebo kdyby alespoň zredukovali její výskyt v příběhu na úplné minimum, a nedělali z ní zcela nelogicky třetí nejdůležitější postavu, když kvůli své pasivitě a nedostatku průraznosti stejně nedokáže nic ovlivnit.

Nejpůsobivější jsou nakonec stejně epizodické mini-scénky toho, jak se bratři s někým (nebo se sebou navzájem) rvou, jak si připíjejí s mafiány z USA, jak se vyhrabávají z nějakého průseru, jak se spřátelí s nějakým politikem a vyfotí ho při Ronaldových orgiích, čímž dají do pohybu kauzu, která spolehlivě zastaví trestní stíhání, atd. Akorát, že nic z toho nemá žádnou návaznost na jakoukoli souvislou dějovou linii nebo na dramatický oblouk. Když pak na konci filmu zasahuje policie, tak je to proto, že se každý z bratrů dopustí v poměrně krátkém období hned několika zásadních chyb, které je v mžiku připraví o všechno, a stane se to nárazově, nikoli v rámci vyvrcholení nějakého delšího příběhového celku.

Na jedno podívání lze Legendy zločinu coby mírně nadprůměrné, už jenom kvůli Hardymu, doporučit. Ze všeho nejvíc jde ale o nedostatečně využitou příležitost, protože z tohoto námětu šlo jistě vytěžit mnohem víc.