Hlavními hrdiny dramatu Legendy
zločinu jsou bratři-dvojčata Ronald a Reggie Krayovi, gangsteři, kteří v 60.
letech ovládali podsvětí v severní části Londýna (přinejmenším). Film,
inspirovaný skutečnými událostmi a nefiktivní literární předlohou Johna
Pearsona, se odehrává v průběhu zhruba deseti let, v období jejich největšího
věhlasu. Snímek režíroval Brian Helgeland (Odplata,
Příběh rytíře) a oba sourozence v něm
ztvárnil Tom Hardy.
Především se sluší poznamenat, že Hardy je s přehledem největším
pozitivem tohoto filmu, neb hraje skvěle a svým charismatem velmi úspěšně
dominuje na plátně po celé ty dvě a čtvrt hodiny, co film trvá. Krayovi jsou
přitom charakterově zásadně odlišní – Reggie je inteligentní a galantní elegán,
co vládne zásadově a pevnou rukou, zatímco Ronald je nejen homosexuál a hrubián,
ale i nepředvídatelný paranoidní schizofrenik. Hardy bez problémů zvládá obě
polohy a hraje naplno – drsné hlášky cedí jedna radost, v afektu prská sliny
a díky němu je i po kraťoučkém záběru okamžitě jasné, kterého z bratrů jsme
to právě viděli. Bez něj by byl film sotva poloviční.
Ze začátku má snímek i slušný drive a atmosféru. Helgeland nejprve v krátkosti
oba hrdiny představí a zasvětí nás do tajů jejich podnikání, ukáže zábavnou,
krvavou a strhující bitku v hospodě a předvede své schopnosti, když natočí
náročnou scénu v klubu, kam si Reggie přivede holku na rande, pozdraví se
s polovinou osazenstva, bokem vyřeší problém se zlodějem ve vlastních
řadách a pak se s dotyčnou baví u stolu pod pódiem, na jeden dlouhý záběr
bez jediného střihu. Dobová stylizace je prakticky dokonalá a řemeslně filmu
není co vytknout.
Dlouho nicméně není znát, k čemu by snímek měl směřovat, a postupem
času se ukáže, že k ničemu. Vyprávění je totiž střípkovité a jeho hlavním
motivem je vztah obou bratrů a vztah mezi Reggiem a jeho manželkou Frances (půvabně
roztomilá Emily Browning), přičemž jakákoli další zápletka v podstatě není
důležitá a odehrává se na jen na pozadí toho, v jakém psychickém
rozpoložení se hrdinové filmu zrovna nacházejí. Rozhodně to není kriminálka
nebo mafiánský epos mapující situaci londýnského podsvětí 60. let, spíš jde o gangsterské
drama o osudech dvou bratrů a jednoho manželství.
Potíž je pak v tom, že ty osudy jsou relativně fádní, hlavně co se
onoho manželství týče. Hardy ještě z ledačeho vybruslí, zatímco Emily
Browning prostě nezakryje, že její postava je zkrátka strašlivě nezajímavá a
veškerý její přínos do filmu (vyjma toho, že je vypravěčkou děje) spočívá v tom,
že chce ze svého muže udělat spořádaného a na zákony dbajícího občana, avšak
Reggie se nemůže nebo nechce změnit, a tak dělá dál ilegální kšefty, podplácí,
vyhrožuje, tahá svého bratra z bryndy a uniká před policií a vězením. Když
to shrnu, tak dvě třetiny filmu jsou velmi obvyklým a nudně standardním kolotočem
neustálých hádek, mrzení a následného usmiřování, kdy to jde s hrdiny filmu
od desíti k pěti až ke smutnému konci, kdy se najednou vícero z nich projeví
jako slaboši nebo idioti.
Skoro bych řekl, že Frances je ve filmu zbytečná, a že kdyby ji filmaři hned
na začátku vystřihli, tak se mohli věnovat jiným a kurióznějším věcem, které se
bratrům Krayovým přihodily, a které by se tak nevlekly a zdlouhavě netočily v kruhu.
Nebo kdyby alespoň zredukovali její výskyt v příběhu na úplné minimum, a
nedělali z ní zcela nelogicky třetí nejdůležitější postavu, když kvůli své
pasivitě a nedostatku průraznosti stejně nedokáže nic ovlivnit.
Nejpůsobivější jsou nakonec stejně epizodické mini-scénky toho, jak se
bratři s někým (nebo se sebou navzájem) rvou, jak si připíjejí s mafiány
z USA, jak se vyhrabávají z nějakého průseru, jak se spřátelí s nějakým
politikem a vyfotí ho při Ronaldových orgiích, čímž dají do pohybu kauzu, která
spolehlivě zastaví trestní stíhání, atd. Akorát, že nic z toho nemá žádnou
návaznost na jakoukoli souvislou dějovou linii nebo na dramatický oblouk. Když
pak na konci filmu zasahuje policie, tak je to proto, že se každý z bratrů
dopustí v poměrně krátkém období hned několika zásadních chyb, které je v mžiku
připraví o všechno, a stane se to nárazově, nikoli v rámci vyvrcholení
nějakého delšího příběhového celku.
Na jedno podívání lze Legendy
zločinu coby mírně nadprůměrné, už jenom kvůli Hardymu, doporučit. Ze všeho
nejvíc jde ale o nedostatečně využitou příležitost, protože z tohoto námětu
šlo jistě vytěžit mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat