Zajímavé je, že tento francouzský film je inspirován osudy Američanky
Florence Foster Jenkins, která se ve čtyřicátých letech minulého století proslavila
díky svému příšernému hlasu jako „královna kraválu“, přičemž ale jeho hlavní hrdinka
se jmenuje Marguerite Dumont, je Francouzka a žije ve Francii v letech dvacátých.
Ale tak co.
Děj je každopádně o tom, že Marguerite je hraběnka, která miluje hudbu a
operu a sama dokonce občas zpívá pro úzkou komunitu svých zámožných přátel a
přátel svého manžela. Pointa je v tom, že zpívá hrozně, ale opravdu hrozně
falešně („krákorá“ by byl asi nejvýstižnější termín), leč neuvědomuje si to. Její
posluchači ji přitom neustále přesvědčují o opaku, protože nechtějí ranit její
city, ale za zády se jí posmívají. Do tuhého začne jít ve chvíli, kdy
Marguerite stoupne sebevědomí natolik, že se rozhodne zorganizovat vlastní
divadelní recitál a zpívat před veřejným publikem…
 |
| Zdroj fotek: artcam.cz, © Larry Horricks |
Film je v pořadí šestým snímkem francouzského režiséra Xaviera
Giannoliho, jehož předchozí tvorbu neznám, avšak Marguerite mi přišla poněkud rozháraná a při jejím sledování jsem
si opakovaně říkal, že působí jako dílo někoho o dost méně zkušeného. Má sice
skvělou výpravu, úžasné dobové dekorace a rekvizity, velmi slušné herecké
výkony a příjemnou kameru, ale není nijak zvlášť skvěle napsaná a natočená. To,
že zpěv hlavní hrdinky se opravdu téměř nedá vydržet, teď ponechám stranou,
protože to byl samozřejmě záměr a nic jiného se s tím ani dělat nedalo.
Problém je v tom, že jakmile Marguerite spustí (naštěstí to není nijak
zvlášť často), tak jsem si nebyl jistý, jestli se jí mám smát, nebo ji litovat.
Žánr filmu se pohybuje na pomezí dramatu a komedie, přičemž chvílemi má blíže k jednomu
a místy zas k druhému, ale pohromadě to moc dobře nefunguje. Za čistě
komediální lze považovat např. scénu, v níž je Marguerite pozvána mladými
dekadentními anarchisty na vystoupení do malého klubu, kde na ni navěsí bílé
prostěradlo a nechají ji zpívat státní hymnu, zatímco na její tělo promítají
výjevy z první světové války. Dostatečně legrační je ve své divnosti i dlouhá
pasáž, kdy je do jejího honosného sídla pozván kdysi slavný operní pěvec, aby ji
učil a trénoval na vystoupení, přičemž dotyčný je doprovázen svým milencem a
vousatou ženou.
Veselí nicméně narušuje snaha dělat z filmu psychologické drama o
rozpoložení ženy v pokročilém věku, jíž její okolí nalhává něco, co není
pravda, a ona tím pak žije. Všichni její známí musejí v průběhu filmu
osnovat čím dál tím komplikovanější klubka lží, protože se jí neodvažují říct
pravdu (není jisté, jak by to nesla) a zároveň se jí snaží ve veřejném vystupování
co nejdéle bránit, tudíž film celkem jasně celou dobu neúprosně směřuje k tomu,
že se to v závěru provalí a stane se něco strašného.
Poněkud zvláštní je to, že poměrně dlouho z filmu není patrné, že by
jeho hlavní hrdinkou měla být právě Marguerite. Snímek je lineárně řazen do zhruba
sedmi kapitol, přičemž celá první kapitola (tedy asi dvacet minut) je vyprávěna
z perspektivy mladé začínající zpěvačky, která je pozvána k Marguerite
domů, aby tam pro její hosty vystoupila v rámci charitativní akce, přičemž
její hostitelka má jen epizodní komickou úlohu. Později, když je pozornost
náhle přesunuta na Marguerite, se ukáže, že ona dívka je ve skutečnosti jen
velmi vedlejší postavou. Bohužel je tento tah dost matoucí.
Zároveň je jasné, že tato zpěvačka, která zpívá sice profesionálně čistě,
ale také až příliš chladně a akademicky, je ve filmu přítomna kvůli vytvoření kontrastu
k Marguerite, jenž sice zpívá vyloženě strašně, ale zas od srdce a
upřímně. To však neomlouvá to, že je okolo té dívky vytvořena dost nezajímavá
vedlejší dějová linie, která nakonec vyzní do prázdna a odhalí, že pro hlavní
příběh vlastně nebyla vůbec důležitá. Z podobného soudku je dvojice
zmíněných anarchistů, jejichž působení ve filmu vrcholí přibližně ve třetině
oním kontroverzním vystoupením v klubu, načež najednou oba z děje zmizí
a nic dalšího už neudělají.
Nejzajímavější jsou nakonec vedlejší postavy Margueritina byť nevěrného,
tak milujícího muže, a jejich černošského sluhy, kteří to s ní na rozdíl
od všech ostatních myslí dobře a chtějí pro ni jen to nejlepší, což je staví do
nepříjemně bezradné pozice, s níž si neumějí poradit.
Pro našince je drobným přínosem to, že se film natáčel v České Republice,
takže si v něm užijete třeba vnitřek Divadla na Vinohradech nebo zámek Slapy.
Snímek je to nadprůměrný, ale nejde o nijak zásadní nebo kdovíjak povedené
dílko, které jistě zapůsobí na festivalech, ale do kina se na něj pravděpodobně
moc lidí nepohrne, nehledě na zbytečně dlouhou, více jak dvouhodinovou stopáž.
Žádné komentáře:
Okomentovat