Těžko říct jestli je to náhoda, nebo záměrný tah distributora, že k nám
jen pár týdnů po skončení Prague Pride doputoval do kin zrovna tento film,
oslavující hnutí za práva gayů a lesbiček. Jde o britské sociální drama/komedii
odehrávající se v osmdesátých letech za stávky horníků během úřadování Margaret
Thatcher a vyprávějící příběh založený na skutečných událostech, kdy se skupina
homosexuálních Londýňanů rozhodla pořádat na podporu horníků veřejné finanční
sbírky. Protože však horníci o podporu od takové skupiny nestáli, odhodlali se jejich
příznivci oslovit jednu konkrétní velšskou vesnici a pokusit se udat vybrané
peníze tam.
Humor filmu vyplývá především z toho, že všichni gay aktivisté (asi
tucet postav) je po darování peněz vesnici pozváno jejím představenstvem
(převážně liberálnější stařenky) na návštěvu, kde jsou konfrontováni s konzervativními
a upjatými burany, co jimi opovrhují, protože si řeší svoji stávku, a autobus
plný extravagantních teploušů je to poslední, co potřebovali. Jak už tomu ale u
podobně hřejivých a laskavých komedií bývá, tak většina z nich samozřejmě
v průběhu děje svůj názor změní a některým přítomnost homosexuálů ve
vesnici dokonce prospěje.
Dramatické události pak souvisí hlavně s postavou hlavního hrdiny a
jakéhosi zúčastněného pozorovatele, mladého cukrářského učně Joea (George
MacKay), který svou sexuální orientaci před rodinou tají, a když se na to pak
přijde, setkává se s nepochopením a ignorancí. Další drama by se
pravděpodobně dalo vytěžit z hornické rezignace ke konci stávky a z nástupu
rozšiřujícího se viru HIV, to první ale film zcela opomíná a o tom druhém se v závěru
zmiňuje jen okrajově.
Příběh je to vlastně velmi jednoduchý, průhledný, nuceně líbivý a prvoplánově
dojímavý, přičemž kromě gayů, lesbiček a britských odborů vyjadřuje svou podporu
i ženské emancipaci, čímž vlastně pokryl skoro všechno, co se dalo. Leccos mu
ale lze snadno odpustit, a to díky lehké režii, dobře pointovanému scénáři a zejména
pak díky skvostnému hereckému obsazení, jemuž vévodí naprosto úžasní Bill Nighy,
Paddy Considine, Imelda Staunton a několik opravdu dobře vybraných herců v rolích
„londýnských zvrhlíků“. Ti dokáží i ze slabších scén vykřesat překvapivě hodně,
příliš dlouhou stopáž (dvě hodiny) se jim však zakrýt nepodařilo.
Pride je feel-good film, u něhož jsou naštěstí vtipné
dialogy a herecké výkony na prvním místě a agitace až na druhém. Je nevtíravý,
vkusný, zábavný a příjemný. Ale mohl být klidně o půl hodiny kratší.
Žádné komentáře:
Okomentovat