Krycí jméno U.N.C.L.E. (The Man from U.N.C.L.E.) – Recenze – 70%

Akční špionážní komedie Krycí jméno U.N.C.L.E. režiséra Guye Ritchieho (Podfu(c)k, Sherlock Holmes) je inspirována stejnojmenným americkým televizním seriálem o dvojici tajných agentů, vysílaným v USA v šedesátých letech. Onen akronym U.N.C.L.E. znamená United Network Command for Law Enforcement, poprvé je ale ve filmu použit asi deset vteřin před koncem, takže je to vlastně jedno. A ten původní seriál u nás stejně pravděpodobně nikdo nezná.

Hrdiny snímku, zasazeného do první poloviny 60. let, kdy vrcholí studená válka, jsou dva agenti. Šarmantní Američan Napoleon Solo (Henry Cavill) pracuje pro CIA, je profesionál, gentleman a sukničkář. Výbušný a rusky zatvrzelý Sovět Kuryakin Illya (Armie Hammer), jehož síla paží si v ničem nezadá se silou jeho národní hrdosti, je zas nejlepším z nejlepších v KGB. Ti dva jdou zpočátku proti sobě, když se Solo ve východním berlínském bloku pokusí unést na západ automechaničku Gaby (Alicia Vikander) a Illya mu má akci překazit. Pak se však ze všech tří stanou parťáci na společné misi – Gabyin otec totiž někde v Římě pomáhá jakési zločinecké organizaci vytvořit jadernou bombu, tudíž je potřeba ho najít, bombu odcizit a organizaci zneškodnit.

 

Zdroj fotek: warnerbros.cz

Špionážní komedie mohou vypadat různě. Jednou z variant je bláznivá taškařice ve stylu nedávného Špióna s Melissou McCarthy nebo Johnnyho Englishe s Rowanem Atkinsonem. Krycí jméno U.N.C.L.E. je ale spíš z opačného konce stupnice – není vůbec rozjuchaný ani pitvořivý, naopak je ležérní, sofistikovaně inteligentní, mimořádně stylový, vizuálně vypiplaný a nehorázně cool. Představte si nějakého staršího Jamese Bonda, kdyby byl ještě o něco vtipnější a měl parťáka.

Guy Ritchie si dal záležet na dobové stylizaci, okázale se vyžívá v retro atmosféře, retro módě, retro technologiích, retro autech a retro barvách a hraje si s žánry. Když se na sebe podívají dva nepřátelé, kamera zabere detail jejich očí a ozve se westernový hudební motiv. Všechno je parodií sebe sama. Spousta scén záměrně probíhá jinak, než byste čekali. Spousta scén je osvěžující v neokoukaném přístupu – např. na honičku v motorových člunech je po celou dobu nazíráno z pohledu postavy, která opodál sedí v autě a nevzrušeně svačí. Písničky jsou utnuty v okamžiku výhružného zdvižení prstu, klíčové scény se odehrávají se ztišenými dialogy, aby se k nim film později mohl vracet, mluví se tu anglicky, německy, italsky a rusky. A jak je u Ritchieho zvykem, film má místy hodně rychlé tempo, obsahuje flashbacky a klipové sekvence a hodně se v něm stříhá a přestřihává. A je to zábava.

Ona zábava přitom plyne hned z několika zdrojů. Prvním je samotný způsob, jakým Ritchie k režii filmu přistoupil – s nadhledem, odlehčeně, nenáročně, a přitom promyšleně, důvtipně, chytře a vyžadujíce pozorného a alespoň trochu přemýšlivého diváka. Druhým je zápletka, v jejímž průběhu dojde k nejméně tuctu zvratů. Mnohokrát se ukáže, že ne všechno je takové, jaké se to zdálo být, že někdo na někoho něco ví a něco neví, že někdo šije na někoho špinavou boudu a někdo tahá někoho za nos. Že někdo někoho podrazil, ale dotyčný tušil, že bude podražen, a tak si předem připravil podraz na druhou, ale nepočítal s tím, že na něj bude čekat podraz na třetí, a tak dále. V podobně orientovaném nedávném snímku Focus to nefungovalo, tady to funguje docela dobře.

Třetím zdrojem jsou vztahy mezi postavami, především pak mezi oběma agenty. Ti se mezi sebou neustále trumfují, předhánějí a špičkují. Jde ale o úplně jiný druh hašteření, než jaký předváděli Sherlock Holmes a doktor Watson – ti byli jako dvě prskavky, co na sebe navzájem házeli žhavé jiskřičky, zatímco Solo a Illya jsou spíš jako dva skalní obři, co do sebe narážejí a házejí po sobě kamení. Jak k nim zapadá postava Gaby (na to, že má být obyčejná holka z dílny, tak její vizáž supermodelky nepůsobí zrovna dvakrát přesvědčivě), bych ponechal stranou. Rozhodně nejde o milostný trojúhelník – Solo by s ní klidně mohl něco mít, ale nechce, zatímco Illya by s ní něco měl rád a ona by si také dala říct, ale vzniklé okolnosti jim vztah zřejmě neumožňují (i když jsem nepochopil proč).

Rozhodně však nejde o komedii třeskutou. Smát nahlas se skoro nebudete, spíš pobaveně usmívat a místy se vesele ušklíbnete. Jako celek film nicméně není úplně vyrovnaný a především je trochu na škodu, že o emoce a osudy jeho hrdinů divákovi zas až tak moc nejde. Všechny postavy jsou v něm totiž už tak přehnaně stylizované, že se příliš nebezpečně pohybují na hranici karikatury a některé dokonce i za ní. Záporáci jsou přitom přes to všechno pořád málo výrazní a dialogy by mohly být ještě o něco vymazlenější a mít vypečenější pointy.

Takže žádná velká událost nebo enormní pecka se nekoná. Ale příjemné a zábavné je to dostatečně a je tam tolik pěkných detailů a nápadů, že to přeci jen stojí za to vidět.