Akční špionážní komedie Krycí jméno
U.N.C.L.E. režiséra Guye Ritchieho (Podfu(c)k,
Sherlock Holmes) je inspirována
stejnojmenným americkým televizním seriálem o dvojici tajných agentů, vysílaným
v USA v šedesátých letech. Onen akronym U.N.C.L.E. znamená United
Network Command for Law Enforcement, poprvé je ale ve filmu použit asi deset
vteřin před koncem, takže je to vlastně jedno. A ten původní seriál u nás
stejně pravděpodobně nikdo nezná.
Hrdiny snímku, zasazeného do první poloviny 60. let, kdy vrcholí studená
válka, jsou dva agenti. Šarmantní Američan Napoleon Solo (Henry Cavill) pracuje
pro CIA, je profesionál, gentleman a sukničkář. Výbušný a rusky zatvrzelý Sovět
Kuryakin Illya (Armie Hammer), jehož síla paží si v ničem nezadá se silou
jeho národní hrdosti, je zas nejlepším z nejlepších v KGB. Ti dva
jdou zpočátku proti sobě, když se Solo ve východním berlínském bloku pokusí
unést na západ automechaničku Gaby (Alicia Vikander) a Illya mu má akci
překazit. Pak se však ze všech tří stanou parťáci na společné misi – Gabyin
otec totiž někde v Římě pomáhá jakési zločinecké organizaci vytvořit
jadernou bombu, tudíž je potřeba ho najít, bombu odcizit a organizaci
zneškodnit.
Špionážní komedie mohou vypadat různě. Jednou z variant je bláznivá
taškařice ve stylu nedávného Špióna
s Melissou McCarthy nebo Johnnyho
Englishe s Rowanem Atkinsonem. Krycí
jméno U.N.C.L.E. je ale spíš z opačného konce stupnice – není vůbec
rozjuchaný ani pitvořivý, naopak je ležérní, sofistikovaně inteligentní, mimořádně
stylový, vizuálně vypiplaný a nehorázně cool. Představte si nějakého staršího Jamese
Bonda, kdyby byl ještě o něco vtipnější a měl parťáka.
Guy Ritchie si dal záležet na dobové stylizaci, okázale se vyžívá v retro
atmosféře, retro módě, retro technologiích, retro autech a retro barvách a
hraje si s žánry. Když se na sebe podívají dva nepřátelé, kamera zabere
detail jejich očí a ozve se westernový hudební motiv. Všechno je parodií sebe
sama. Spousta scén záměrně probíhá jinak, než byste čekali. Spousta scén je
osvěžující v neokoukaném přístupu – např. na honičku v motorových člunech
je po celou dobu nazíráno z pohledu postavy, která opodál sedí v autě
a nevzrušeně svačí. Písničky jsou utnuty v okamžiku výhružného zdvižení
prstu, klíčové scény se odehrávají se ztišenými dialogy, aby se k nim film
později mohl vracet, mluví se tu anglicky, německy, italsky a rusky. A jak je u
Ritchieho zvykem, film má místy hodně rychlé tempo, obsahuje flashbacky a
klipové sekvence a hodně se v něm stříhá a přestřihává. A je to zábava.
Ona zábava přitom plyne hned z několika zdrojů. Prvním je samotný způsob,
jakým Ritchie k režii filmu přistoupil – s nadhledem, odlehčeně,
nenáročně, a přitom promyšleně, důvtipně, chytře a vyžadujíce pozorného a
alespoň trochu přemýšlivého diváka. Druhým je zápletka, v jejímž průběhu dojde
k nejméně tuctu zvratů. Mnohokrát se ukáže, že ne všechno je takové, jaké
se to zdálo být, že někdo na někoho něco ví a něco neví, že někdo šije na
někoho špinavou boudu a někdo tahá někoho za nos. Že někdo někoho podrazil, ale
dotyčný tušil, že bude podražen, a tak si předem připravil podraz na druhou,
ale nepočítal s tím, že na něj bude čekat podraz na třetí, a tak dále. V podobně
orientovaném nedávném snímku Focus to
nefungovalo, tady to funguje docela dobře.
Třetím zdrojem jsou vztahy mezi postavami, především pak mezi oběma agenty.
Ti se mezi sebou neustále trumfují, předhánějí a špičkují. Jde ale o úplně jiný
druh hašteření, než jaký předváděli Sherlock Holmes a doktor Watson – ti byli
jako dvě prskavky, co na sebe navzájem házeli žhavé jiskřičky, zatímco Solo a
Illya jsou spíš jako dva skalní obři, co do sebe narážejí a házejí po sobě
kamení. Jak k nim zapadá postava Gaby (na to, že má být obyčejná holka z dílny,
tak její vizáž supermodelky nepůsobí zrovna dvakrát přesvědčivě), bych ponechal
stranou. Rozhodně nejde o milostný trojúhelník – Solo by s ní klidně mohl
něco mít, ale nechce, zatímco Illya by s ní něco měl rád a ona by si také
dala říct, ale vzniklé okolnosti jim vztah zřejmě neumožňují (i když jsem
nepochopil proč).
Rozhodně však nejde o komedii třeskutou. Smát nahlas se skoro nebudete,
spíš pobaveně usmívat a místy se vesele ušklíbnete. Jako celek film nicméně není
úplně vyrovnaný a především je trochu na škodu, že o emoce a osudy jeho hrdinů divákovi
zas až tak moc nejde. Všechny postavy jsou v něm totiž už tak přehnaně
stylizované, že se příliš nebezpečně pohybují na hranici karikatury a některé
dokonce i za ní. Záporáci jsou přitom přes to všechno pořád málo výrazní a dialogy
by mohly být ještě o něco vymazlenější a mít vypečenější pointy.
Takže žádná velká událost nebo enormní pecka se nekoná. Ale příjemné a
zábavné je to dostatečně a je tam tolik pěkných detailů a nápadů, že to přeci jen
stojí za to vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat