Hitman: Agent 47 – Recenze – 40%

V Hitmanovi z roku 2007 byl geneticky upravený nájemný zabiják s potlačenými emocemi a kódovým označením 47 plnohodnotným hlavním hrdinou, který prchal před Interpolem i ruskou mafií ve snaze ochránit a pomstít jistou ruskou prostitutku, zlikvidovat ruského prezidenta a splnit svou misi. V tomto filmu (který ten předchozí ignoruje) je ale kromě něj přinejmenším stejně důležitá ženská hrdinka jménem Katia (Hannah Ware), která nejprve pátrá po jakémsi muži (vyjde najevo, že jde o jejího otce, který navíc před lety celý ten kolotoč s geneticky modifikovanými agenty vymyslel), načež se ocitne v ohrožení života, neb po ní začne jít jakýsi zlý syndikát. Krátce poté se seznámí s agentem 47 (Rupert Friend), který se jí rozhodne v jejím pátrání a v boji se syndikátem pomoci.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Osm let starého Hitmana nepovažuji za bůhvíjaký shit. Ano, byl hloupý, nepůvodní, vykradený ze všeho možného od Bonda po Bournea (včetně hudby) a natočený byl průměrně, nicméně ty jednotlivé vykrádačky byly namixovány a poslepovány relativně zručně a byla celkem zábava to sledovat. Neměl jsem nijak zásadní problém s obsazením Timothyho Oliphanta a jelikož nejsem fanoušek původní videoherní série, z níž oba filmy vycházejí, tak jsem neměl ani potřebu skuhrat nad tím, co všechno se oproti ní změnilo k horšímu.

Na Hitmana: Agenta 47 je také celkem zábavné se dívat, ale výhradně jen v akčních sekvencích. Když se totiž zrovna nestřílí a neutíká před záporáky, tak přicházejí na řadu dlouhé a tupé dialogy, v nichž se řeší něčí traumata, strachy, identita a otázky typu „Co dělá člověka člověkem?“, „Můžete milovat, když jste naprogramovaným strojem na zabíjení?“ a „Lze mít rád někoho, kdo vás zradil?“ a podobné žvásty. Agent 47 je opět hraný třicátníkem a opět je neporazitelným Supermanem, co neváhá jít proti po zuby ozbrojené přesile, je o krok napřed přede všemi a kulky se mu vyhýbají.

Vtip je v tom, že stejná genetická vylepšení, jakými vládne agent 47, se projevují i na Katii, která v průběhu děje odhalí, že byla od dětství součástí stejného experimentu jako on. Kromě tradičního nabuzení síly a rychlosti a zlepšení citlivosti zraku a sluchu je však v tomto filmu jeho hrdinům vtisknuta i schopnost telepatie, kouzelnického eskamotérství a předvídání budoucnosti. Vzhledem k tomu, jakých kousků se průběžně dopouštějí, se jiné vysvětlení aplikovat nedá.

Častou výtkou u předchozího Hitmana byl neskonale dementní děj plný očividných hloupostí a nesmyslů. Děj Hitmana: Agenta 47 je ale kupodivu ještě o něco horší a tupější, scénář (pokud se tak dá vůbec nazvat) působí jako náhodně poslepovaný v nějakém automatickém generátoru a jeho tvůrcům zjevně vůbec nezáleželo na časové návaznosti jednotlivých scén (jedna postava zamkne dveře třemi různými zámky, když se pak druhá postava do místnosti vloupá, tak jsou zamknuté jen jedním z nich) a na elementární logice (hrdinka si jde vyzvednout falešný pas, ale není spokojená s jeho kvalitou, takže padělatel okamžitě vytáhne z šuplíku jiný, lepší, se stejnou fotkou???). V podstatě je film doslova natřískán desítkami podobných hovadin a některé z nich jsou natolik do očí bijící, že se stávají nechtěně směšnými. Ale tak co také čekat od scénáristy předešlého Hitmana a páté Smrtonosné pasti…

Kromě toho žádný z herců (ani ve vedlejších rolích) nepodává moc dobrý herecký výkon a většina postav je spíš otravná. Množství automobilů jisté značky způsobuje, že film v určitých sekvencích vypadá spíš jako delší reklama. Počítačové triky jsou tu a tam na velmi špatné úrovni – poznají se tak, že se nějaká postava nebo dopravní prostředek začne pohybovat velmi nepřirozeně a navzdory fyzikálním zákonům.

Vlastně jediné, co alespoň trochu stojí za zmínku, jsou občasné akční scény plné kopanců a střílení do vybuchujících hlav, jež sice alespoň ze začátku baví slušně a působí dostatečně stylově, leč po nějaké době se začnou už příliš často opakovat a i krvavé cákance se omrzí. Debutující, původem polský režisér Aleksander Bach skutečně nepozvedl Hitmana o úroveň výš – spíš naopak ho udělal ještě o poznání debilnějším a méně zajímavým, méně nápaditým a méně zábavným, než se to povedlo před osmi lety Francouzovi Xavieru Gensovi.