V Hitmanovi z roku 2007
byl geneticky upravený nájemný zabiják s potlačenými emocemi a kódovým
označením 47 plnohodnotným hlavním hrdinou, který prchal před Interpolem i
ruskou mafií ve snaze ochránit a pomstít jistou ruskou prostitutku, zlikvidovat
ruského prezidenta a splnit svou misi. V tomto filmu (který ten předchozí
ignoruje) je ale kromě něj přinejmenším stejně důležitá ženská hrdinka jménem Katia
(Hannah Ware), která nejprve pátrá po jakémsi muži (vyjde najevo, že jde o
jejího otce, který navíc před lety celý ten kolotoč s geneticky
modifikovanými agenty vymyslel), načež se ocitne v ohrožení života, neb po
ní začne jít jakýsi zlý syndikát. Krátce poté se seznámí s agentem 47
(Rupert Friend), který se jí rozhodne v jejím pátrání a v boji se syndikátem
pomoci.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Osm let starého Hitmana
nepovažuji za bůhvíjaký shit. Ano, byl hloupý, nepůvodní, vykradený ze všeho
možného od Bonda po Bournea (včetně hudby) a natočený byl průměrně, nicméně ty
jednotlivé vykrádačky byly namixovány a poslepovány relativně zručně a byla
celkem zábava to sledovat. Neměl jsem nijak zásadní problém s obsazením
Timothyho Oliphanta a jelikož nejsem fanoušek původní videoherní série,
z níž oba filmy vycházejí, tak jsem neměl ani potřebu skuhrat nad tím, co
všechno se oproti ní změnilo k horšímu.
Na Hitmana: Agenta 47 je také
celkem zábavné se dívat, ale výhradně jen v akčních sekvencích. Když se
totiž zrovna nestřílí a neutíká před záporáky, tak přicházejí na řadu dlouhé a
tupé dialogy, v nichž se řeší něčí traumata, strachy, identita a otázky
typu „Co dělá člověka člověkem?“, „Můžete milovat, když jste naprogramovaným
strojem na zabíjení?“ a „Lze mít rád někoho, kdo vás zradil?“ a podobné žvásty.
Agent 47 je opět hraný třicátníkem a opět je neporazitelným Supermanem, co
neváhá jít proti po zuby ozbrojené přesile, je o krok napřed přede všemi a
kulky se mu vyhýbají.
Vtip je v tom, že stejná genetická vylepšení, jakými vládne agent 47,
se projevují i na Katii, která v průběhu děje odhalí, že byla od dětství součástí
stejného experimentu jako on. Kromě tradičního nabuzení síly a rychlosti a
zlepšení citlivosti zraku a sluchu je však v tomto filmu jeho hrdinům
vtisknuta i schopnost telepatie, kouzelnického eskamotérství a předvídání
budoucnosti. Vzhledem k tomu, jakých kousků se průběžně dopouštějí, se
jiné vysvětlení aplikovat nedá.
Častou výtkou u předchozího Hitmana
byl neskonale dementní děj plný očividných hloupostí a nesmyslů. Děj Hitmana: Agenta 47 je ale kupodivu ještě
o něco horší a tupější, scénář (pokud se tak dá vůbec nazvat) působí jako
náhodně poslepovaný v nějakém automatickém generátoru a jeho tvůrcům
zjevně vůbec nezáleželo na časové návaznosti jednotlivých scén (jedna postava
zamkne dveře třemi různými zámky, když se pak druhá postava do místnosti vloupá,
tak jsou zamknuté jen jedním z nich) a na elementární logice (hrdinka si
jde vyzvednout falešný pas, ale není spokojená s jeho kvalitou, takže
padělatel okamžitě vytáhne z šuplíku jiný, lepší, se stejnou fotkou???). V podstatě
je film doslova natřískán desítkami podobných hovadin a některé z nich jsou
natolik do očí bijící, že se stávají nechtěně směšnými. Ale tak co také čekat
od scénáristy předešlého Hitmana a páté
Smrtonosné pasti…
Kromě toho žádný z herců (ani ve vedlejších rolích) nepodává moc dobrý
herecký výkon a většina postav je spíš otravná. Množství automobilů jisté značky
způsobuje, že film v určitých sekvencích vypadá spíš jako delší reklama.
Počítačové triky jsou tu a tam na velmi špatné úrovni – poznají se tak, že se
nějaká postava nebo dopravní prostředek začne pohybovat velmi nepřirozeně a
navzdory fyzikálním zákonům.
Vlastně jediné, co alespoň trochu stojí za zmínku, jsou občasné akční scény
plné kopanců a střílení do vybuchujících hlav, jež sice alespoň ze začátku baví
slušně a působí dostatečně stylově, leč po nějaké době se začnou už příliš
často opakovat a i krvavé cákance se omrzí. Debutující, původem polský režisér
Aleksander Bach skutečně nepozvedl Hitmana
o úroveň výš – spíš naopak ho udělal ještě o poznání debilnějším a méně
zajímavým, méně nápaditým a méně zábavným, než se to povedlo před osmi lety
Francouzovi Xavieru Gensovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat