Cesta vzhůru – Recenze – 60%

Cesta vzhůru je dokumentem režiséra, scenáristy a kameramana Davida Čálka, který v něm představuje portrét horolezce Radka Jaroše, jenž se coby patnáctý člověk na světě a první Čech vůbec dokázal vyšplhat bez kyslíkové masky na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů světa. Zároveň v něm pořídil záznam jeho výstupu na velehoru K2, jíž tuto úspěšnou čtrnáctku završil a vysloužil si tak prestižní Korunu Himalájí.

Radek Jaroš je svým způsobem fascinující osobností a je zajímavé ho ve filmu pozorovat, ať už dělá nebo říká cokoli. A sledovat partu českých horolezců, kterak se plahočí sněhem, ledem a kamením na druhou nejvyšší horu planety, je ještě zajímavější. Bohužel, film se ani zdaleka nevěnuje výhradně horolezení, neb se zabývá přinejmenším ve stejné míře i samotným Radkem, jeho motivacemi, pocity a zejména pak jeho rodinnými a partnerskými vztahy. A to už je zajímavé o dost méně.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

 

Poprvé se začne mluvit o realizaci expedice na K2 někdy po třiceti minutách filmu. Do té doby se snímek skládá ze záběrů:

• Dokumentárních – většinou jde o rozhovory nebo záznamy toho, jak Radek plave v bazénu, nebo se účastní oslavy narozenin, nebo jde k doktorovi kvůli prstům na noze, které mu byly amputovány poté, co mu umrzly během výstupu na Annapurnu (fetišistických záběrů na jeho chodidla je tu až podezřele mnoho). Kromě Radka ale téměř nikdo další nikdy neřekne nic objevného a spíš se postupně rozhovoří o svých vlastních problémech, což mi bylo upřímně ukradené. Jaká traumata z dětství má Radkova nejstarší dcera a jestli se s nimi dokáže nějak vypořádat, mi přišlo pro úspěch expedice opravdu nepodstatné. A když už jdu na film, v němž leze Radek Jaroš na K2, tak chci slyšet, co si o tom myslí on. Nechci slyšet, co si o tom myslí jeho maminka, jeho ex-přítelkyně, jeho dcery, nebo náhodná kartářka. Protože je mi předem jasné, co si o tom budou myslet.

• Inscenovaných – ty se tváří jako dokumentární, ale ve skutečnosti jsou v nich prkenně odříkávány předem naučené věty ze scénáře. Je jich celkem dost a jdou snadno poznat. Radkovy příbuzní a kamarádi totiž nejsou ani omylem herci (natož dobří herci), tudíž ty účelové repliky deklamují hrozně staticky a nepřirozeně.

• Archivních – pocházejících přímo z domácích sbírek Radka Jaroše. Záběrů z jeho předchozích expedic tu je ale sporadicky a zahrnuty do nich byly bohužel i záběry čistě výplňové, jako je dvacet let staré video, na němž nahý a opilý Radek s námahou vytahuje loď z řeky a neustále při tom srandovně padá. Celkem bych se bez toho obešel.

Od poloviny dál už se naštěstí film soustředí spíš na expedici a její vykonávání. Kamera častěji zabírá majestátní velehorské štíty, přibývá sněhu a cepínů. Radka a jeho partu snímala jedna kamera a dva fotoaparáty (které byly chvílemi přidělány k helmám, takže si užijete lezení po horách z pohledu první osoby) a natáčelo se ledacos. Z mnoha scén je patrné, jak nehostinné podmínky, nebezpečné situace a nepříjemnou zimu musí horolezci při výstupu snášet. Musím říct, že tuhle pasáž jsem si vyloženě užil a těšil se z každého jejího střípku, ať už v něm třeba jen pár chlapů skládalo stan, někdo si máčel nohy v horké vodě, nadával do vysílačky na počasí nebo vykonával velkou potřebu do igelitové tašky (ve stanu a za sněhové bouře).

V každém případě je dost protivné, že ono pokořování K2 je neustále přerušováno scénkami s Radkovou rodinou, které asi měly působit jako paralelní linie ve smyslu „co se v tu chvíli děje doma“, ale jsou jen otravné a zbytečné, nehledě na to, že se mnohdy dotáčely až dlouho po skončení expedice. Je to celkem úsměvné, když je Radkův výstup, který proběhl v červenci, prokládán záběry, v nichž jeho dcerky i s maminkou běžkují a stavějí sněhuláky.

Jako autentický záznam lezení na K2, se vším, co k tomu patří, se nicméně Cesta vzhůru dá doporučit, pokud byste tedy měli chuť takový záznam vidět. Obzvláště se dá doporučit, pokud znáte Radka Jaroše a zajímá vás. Na druhou stranu budete muset spolu s ním a s jeho pohledem na svět zkousnout i o dost méně výživné pohledy na svět od lidí z jeho okolí, standardní náhled do jeho soukromí a nijak zvlášť zdařilou cestu do hlubin jeho duše, která ale naopak míří na vrcholy.