Romantické drama Věčně mladá je
založeno na láskyplném vztahu muže a ženy, okořeněném jedním fantaskním
nadpřirozeným prvkem, a sice že hlavní hrdinka jménem Adaline Bowman (Blake
Lively) už přes sedmdesát let nestárne. V roce 1937 totiž utrpěla jako ani
ne třicetiletá vdova a matka samoživitelka dopravní nehodu, během níž její tělo
proběhlo kvůli střetu několika přírodních jevů jakousi biochemickou reakcí a od
té doby začalo efekt stárnutí ignorovat. V současnosti, kdy se film
převážně odehrává, vypadá tudíž zhruba stosedmiletá Adaline pořád na třicet,
každých deset let mění identitu i adresu a o svém tajemství se nikdy nikomu
nesvěřila, kromě vlastní dcery, která předstírá, že je její babička.
Věci se dají do pohybu ve chvíli, kdy končí další desetiletá etapa a
Adaline plánuje další stěhování, když tu náhle jí začne nadbíhat šarmantní,
inteligentní a pohledný milionář Ellis (Michiel Huisman) a Adaline se do něj po
několika dnech váhání zamiluje. Začnou spolu chodit, nicméně hrdinka neustále řeší
vnitřní dilema, zda hodit slibný vztah za hlavu, znovu utéct a vyvarovat se tak
případnému nebezpečí odhalení (a následnému odchycení vládou za účelem
pozorování a zkoumání), nebo jestli udělat z Ellise prvního muže, před
nímž svou schopnost odhalí.
Nenechte se ale zmást netradičním námětem – film je ve skutečnosti o dost
obyčejnější, než to na první pohled vypadá. První půlhodinu zabírá retrospektivní
ohlédnutí za tím, kdo Adaline je, jak přišla ke svému daru/prokletí a jak
vypadal její dosavadní život. Následných třicet až čtyřicet minut je tvořeno
celkem standardní romancí, akorát s tím rozdílem, že hlavní hrdinka je
přehnaně tajnůstkářská a občas se chová hodně podivně a příliš odtažitě.
K jedinému zásadnímu zvratu dojde v druhé polovině snímku, kdy se
Ellis rozhodne seznámit svou novou partnerku se svými rodiči (Harrison Ford a
Kathy Baker), načež dojde k čemusi pozoruhodnému, na čem by se dalo vystavět
něco opravdu hodně zajímavého, ale nakonec nevystaví. A skončí to víceméně
podle očekávání.
K tomu se váže to, že pokud jste viděli trailer nebo si přečetli
oficiální synopsi distributora k filmu, tak už na něj nemusíte chodit,
protože ten jediný zásadní zvrat je tam vyslepičen. To mi přijde jako velká
škoda, neb kromě něho se ve zbytku filmu už nestane vyjma finálního rozřešení a
závěru opravdu nic, co by stálo za zmínku. Ten zvrat na sebe totiž už
nenabaluje žádné další dramatické situace, ani není základem pro nějaké
roztržky mezi hrdiny, ani netvoří půdu pro filozofické pojednání o výhodách a
nevýhodách nesmrtelnosti – prostě tam je, postavy se s ním nějak vypořádají
a je konec.
K onomu motivu nestárnutí navíc tvůrci přistupují poněkud zvláštně. Neobvyklý
jev se totiž ve scéně, kdy ho Adaline získá, pokoušejí vědecky vysvětlit,
nicméně výsledkem je nehorázný blábol. Celá scéna je navíc natočená skoro až
pohádkově (a závěr už je vyloženě pohádkový), takže spíš zamrzí, že vypravěčský
komentář, který se tu a tam ozve, opomene klasické „Bylo, nebylo…“, a že se
autoři filmu nerozhodli být věrnější jednomu z obou přístupů namísto
jejich smíchání. Něco trochu podobného fungovalo o dost lépe např. ve snímku Pozemšťan, kde se ovšem s elementem
nesmrtelnosti pracovalo o poznání víc, zatímco ve Věčně mladé jde spíš o prostředek k ozvláštnění ústřední
romantické linie, která hraje prim. V Pozemšťanovi
navíc hrdina své vzpomínky a poznatky průběžně zapomínal, zatímco Adaline si
zřejmě pamatuje úplně všechno, takže místy působí jako otravně přechytralý
všeználek.
Ostatně, z postavy Adaline jsem nijak u vytržení nebyl a spíš mi byla
nesympatická svým chladným přístupem, okázalým prokazováním mimořádné
inteligence a sarkastickými komentáři. Herečka Blake Lively, známá ze seriálu Gossip Girl, ji však zahrála velmi
slušně. Moc se mi líbila i Ellen Burstyn v roli její osmdesátileté dcery a
i příjemný výkon Michiela Huismana. Velkým překvapením je však Harrison Ford,
jenž svým herectvím a prezencí na plátně dokonale vymazal všechny ostatní, jako
kdyby nikdy neexistovali. Je prostě skvělý.
Struktura filmu je často narušována flashbacky do různých období minulého
století, leč je to děláno citlivě, přehledně a ve zdařilém retro provedení.
Natočené je to rozhodně nadprůměrně (režisér Lee Toland Krieger si na
vztahových dramatech postavil kariéru) a až jsem se divil, jak rychle ty necelé
dvě hodiny utekly. Film je bohatý na nápady hlavně v té romantické části a
kombinuje hezky vymyšlené zamilované scény (rande na netradičních místech,
sofistikované dárky…) s chytrými dialogy a sympatickou atmosférou. Má konzistentní
tempo, nenudí, je roztomilý a na konci možná i trochu dojme. Ale s tou ideou
přerušeného stárnutí si to chtělo pohrát o dost víc, protože ta je na něm tím
zdaleka nejzajímavějším.
Žádné komentáře:
Okomentovat