Na začátku šedesátých let byla na dně Severního moře objevena naleziště
ropy, která znamenala prakticky požehnání pro norskou ekonomiku a odstartovala
„ropný boom“ v letech osmdesátých, jak se dozvíme v dokumentárně laděném
úvodu snímku V hlubinách,
natočeného na základě skutečných událostí norským režisérem Erikem Skjoldbjærgem (režíroval
třeba thriller Insomnia, jehož
americkou verzi posléze natočil Christopher Nolan). Naftařské organizace pak
ropu těžily a platily profesionální potápěče, kteří obsluhovali ropné vrty
v hloubce dosahující až pětiset metrů.
Příběh se zaměřuje na potápěčská esa, bratry Pettera a Knuta, kteří pracují
obvykle spolu. Knut pak ale během jednoho z nebezpečných ponorů zemře
kvůli výbuchu v přetlakové komoře, načež je tato nešťastná událost
podezřele rychle klasifikována jako nehoda zaviněná technickou závadou a posléze
smetena ze stolu. Petterovi ale pochybnosti nedají spát a rozhodne se
v případu šťourat na vlastní pěst. Zaplete se do klubka konspiračních teorií
a začne mu jít i o vlastní krk…
Film se od začátku snaží budovat atmosféru napínavého thrilleru, sympatie
diváků k hlavnímu hrdinovi se pokouší vytvořit skrze populární motiv boje jednotlivce
proti „zlému nadnárodnímu koncernu“ a využívá prvky reálného neštěstí,
k němuž došlo v norských vodách v roce 1983, které obohacuje o
myšlenku, že za případem ve skutečnosti stály pod koberec zametené tajné machinace,
aby se tak mohl kriticky vyjádřit k ideologii, politice a morálce stojící
za tímto „norským ropným ekonomickým zázrakem“. Bohužel, ani jedno mu nejde moc
dobře.
Především mu totiž chybí napětí, které je v thrilleru jednou
z esenciálních složek. Začátek má ještě docela šťávu a tempo, oboje ale snímek
ztratí po nějakých patnácti až dvaceti minutách a od té doby se už jen
plouží. Poměrně jednoduchou zápletku a její rozuzlení navíc zbytečně komplikuje
až na hranici zmatení a nejasnosti velmi roztříštěným stylem vyprávění a nepřehledným
dávkováním informací. Ve spletitém bludišti konspirace a v honbě ublíženého
hrdiny za pravdou se totiž sám tak trochu ztratil a ještě si to zkomplikoval
neustálým narušováním perspektivy postavy Pettera, který po pobytu
v přetlakových komorách a hloubkových simulátorech sem tam trpí paranoiou
a lehkými halucinacemi.
Samotný děj a jeho průběh pak není zrovna dvakrát atraktivní, protože
hlavní hrdina není dost charismatický, sympatický nebo zajímavý na to, aby vás
alespoň trochu tankoval, nehledě na to, že snímek pracuje velice špatně
s psychologií postav a s emocemi. Na smrt svého bratra Petter téměř
nereaguje, mezi ním a kolegy z práce není žádná chemie a i všechno ostatní
působí až moc chladně a odtažitě i v rámci běžných standardů severské kinematografie.
Průběh hrdinova vyšetřování nemá vůbec žádný šmrnc, a to ani, když po něm začne
jít jakýsi zabiják. Když pak dojde k očekávanému odhalení, že zabití nevinného
víceméně způsobily jisté nekalé praktiky uvnitř organizace v kombinaci se
selháním lidského zdroje, budí tyto jen pokrčení ramen, protože nejde o
odhalení nijak zásadní, díky němuž by vám spadla brada. Snímek kvůli tomu
postrádá i výraznější a údernější finále, jelikož pointa, k níž směřuje,
není dostatečně razantní.
Vizuálně, dějově a řemeslně V hlubinách
navíc připomíná konspirační thrillery ze sedmdesátých let, čímž se sice více
přibližuje době, ve které se odehrává, ale současně kvůli tomu nutně působí
zpátečnicky. Nejde jen o zdařilou dobovou stylizaci – celý film je natočený
velmi konzervativně a neokázale, svou záměrnou decentností a staromilským
pojetím však vybízí k nudě. Není v jakémkoli ohledu moderní nebo
současný. Všechno od kamery, přes režijní realizaci konkrétních scén až po
hudbu vyvolává dojem zaprášeného retra, které k nám do kin přicestovalo ze
sedmdesátek, maximálně osmdesátek. Nic z toho přitom nemusí být nutně
považováno za nedostatek, nicméně v dnešní době působí takovýto snímek
v současné distribuci poněkud zvláštně.
Vyloženě povedeným nakonec zůstává akorát zpracování atmosféry nehostinného,
chladného a věčně vlhkého prostředí průmyslového okolí vrtu u norského pobřeží,
v němž je místo radosti a optimismu prostor jen pro chmury a deprese,
umocněné hloubkou, do níž se postavy vydávají. Slušně vyvedené jsou i takřka
všechny scény související s potápěním a s ním spojenými jevy, jako
jsou změny tlaku, nápor na psychiku hrdinů i neustálá nejistota, zda se někde něco
nepodělá. Avšak co se týče postav, hlavní zápletky a jejich ztvárnění, tak
opravdu není nad čím plesat.
Žádné komentáře:
Okomentovat