Nejznámější filmovou adaptací románu spisovatele Thomase Hardyho Daleko od hlučícího davu byl doposud
téměř tříhodinový snímek Johna Schlesingera z roku 1967. O nové (nikoli
však moderní) pojetí tohoto romantického dramatu o osudové lásce, nezkrotné vášni,
nepopsatelných citech a jejich vysoké ceně se nyní postarali dánský režisér
Thomas Vinterberg (Hon, Rodinná oslava) a scenárista David
Nicholls, který už má s adaptováním klasických děl viktoriánské literatury
jisté zkušenosti (Tess z rodu
D´Urbervillů, Nadějné vyhlídky).
Hlavní hrdinkou je emancipovaná venkovanka Bathsheba Everdene (Carey
Mulligan), jíž se dvoří pohledný a oddaný pastýř Gabriel (Matthias
Schoenaerts). Ten je sice odmítnut, ale alespoň se mu poté, co tragicky přijde
o všechen majetek, podaří získat práci na rozlehlé farmě, kterou Bathsheba
zdědí i s celým jejím personálem. Následně se do ní až obsesivně zamiluje
starší majitel sousedního panství William (Michael Sheen), avšak i ten se
potáže s prázdnou. Na své si přijde až sebevědomý světácký voják Frank
(Tom Sturridge), za něhož se Bathsheba, jenž do té doby jakoukoli vidinu sňatku
zatracovala, vdá už po dvou krátkých schůzkách. Její volba se však ukáže být unáhlenou
a značně nešťastnou…
Film má nádhernou výtvarnou podobu a krásnou kameru, která se mazlí se všemi
těmi zlatavými odlesky slunce v obilných polích, s červánkovými
západy, s lesy pokrytými mechem a kapradinami, s tvářemi hrdinů a
s idylickou anglickou krajinou, což z něj v kombinaci se
skvělými kostýmy a melodramatickou hudbou Craiga Armstronga dělá velice
příjemnou podívanou. Obal je tedy na jedničku s hvězdičkou, ale
s obsahem je to o dost horší.
Nevadí ani tolik to, že literární předloha, vydaná v roce 1874, je dost stará
a řada v ní prezentovaných zvyklostí z té doby je oproti dnešku
archaická a nesnadno uchopitelná, a že její osudové dějové zvraty působí
vykonstruovaně. Problém je, že se tvůrci filmu pokusili natlačit její
psychologicky a emocionálně komplikovaný děj do dvou hodin, přičemž zřejmým
krácením a vystřiháváním scén se dopustili toho, že komplexně propracovanou
látku přetavili na nepříliš náročnou romanci plnou mimořádně podivných náhod a
postav, jimž k jejich rozhodnutím často chybí dostatečně vykreslené
motivace.
Typickým příkladem je to, že všechny zásadní dramatické události
z knihy (které samozřejmě musely být zachovány) jsou v takto
zhuštěném podání natlačeny k sobě a často se odehrají v tak rychlém
sledu, že to vypadá, jako by k vícero z nich došlo třeba během
jediného dne (i když ve skutečnosti mezi nimi klidně mohl uběhnout týden či
měsíc), čímž pak vyprávění ztrácí na věrohodnosti a uvěřitelnosti. Kolik času
uběhlo mezi dvěma po sobě jdoucími scénami je také místy obtížné určit, tudíž
například když je Bathshebě nabídnuto manželství a ona si vyžádá čas na
rozmyšlenou, tak není patrné, na jak dlouho. Že se příběh posunul v čase o
další rok, se pozná až podle toho, že se v něm pravidelně vrací motiv žní
a hrabání sena.
Dalším znakem špatně adaptovaného dlouhého románu je
nekonzistentní chování některých postav, což je zdaleka nejmarkantnější v případě
hlavní hrdinky. Tím není myšleno to, že předlouze otálí se seriózními žádostmi
o ruku od racionálních, perspektivních, inteligentních a loajálních mužů a pak
se v náhlém přívalu vášně zbrkle vdá za nezodpovědného frajírka, co umí
akorát hrát karty a máchat šavlí. Jde o to, že přestože má působit jako silná a
samostatná žena, co má svou hlavu a dokáže si stát za svým, tak je po celou
dobu hrozně nevyrovnaná a neví, co chce. Spíš než výkonem Carey Mulligan, která
velmi dobře podala jak Bathshebinu něžnou ženskost, tak feministicky rázné
jednání, je na vině nadměrné zestručnění psychologického pozadí jejího
uvažování. Občas se dokonce jeví jako manipulativní a zlomyslná mrcha, přestože
to pravděpodobně nebyl záměr:
- Každému bez okolků řekne svůj názor na něj, ale když jí někdo oznámí svůj názor na ni (poté, co si ho vyžádá), tak ho vyžene a už ho nechce nikdy vidět.
- V domnění, že půjde o povedený žert, pošle svému ctiteli valentýnské psaníčko. Dotyčný to pak ale vezme vážně, a když se vyzná ze svých citů, je odpálkován.
Film je zkrátka k hlavní hrdince příliš shovívavý a nechává ji dělat
si, co chce, zatímco mužští hrdinové kvůli ní trpí, trpělivě vyčkávají a
obětovávají své životy, aby jí pomohli prozřít. Navíc jsou to (až na Franka) sympaťáci
– Gabriel je tichý, skromný a pracovitý dobroděj, empatický William se zas snaží
zachovat si za každou cenu důstojnost a způsoby gentlemana (Michael Sheen je
vynikající).
Pokud se kvůli něčemu vyplatí Daleko
od hlučícího davu vidět, tak právě díky hercům, řemeslné a vizuální
realizaci a několika moc hezky natočeným scénám. Na filmu je nicméně podstatně znát
špatné uchopení původního materiálu a přílišná zkratkovitost, která má za
následek, že spousta věcí v něm vyznívá jinak, než by měla, a také výrazně
zjednodušeně. Jako hezky nasnímaná letní romance to ujde, ale nejde se zbavit
dojmu, že tento příběh šlo zpracovat o poznání lépe a důsledněji.
Žádné komentáře:
Okomentovat