Hrdinkou dramatu/thrilleru/detektivky Temné
kouty je Libby Day (Charlize Theron), která před třiceti lety zažila masakr
své vlastní rodiny, za nějž byl odsouzen k doživotnímu vězení její starší bratr
Ben. Dosud žila z finančních milodarů sympatizujících dobrodinců (a také
jí vyšla autobiografická kniha), ale nyní je finančně na dně. Přijme proto peněžní
odměnou podmíněnou nabídku podivínského mladíka (Nicholas Hoult) navštívit jeho
„Vražedný klub“, kde se scházejí amatérští detektivové a nadšenci do
kriminálních případů, vražd a brutálních vrahů. Ti zcela zřejmě věří v Benovu
nevinu a jeho odsouzení považují za justiční omyl, což je ze začátku Libby
hodně proti srsti, ale pak se začne svým případem zabývat (možná vůbec poprvé) a
odhalí tak nové a nečekané spojitosti…
Film přitom celou dobu přestříhává mezi dvěma lineárně vyprávěnými rovinami. Ta ze současnosti sleduje Libbyino pátrání po pravdě a to, jak je s každou další naleznutou stopou víc a víc narušována její sebejistota a přesvědčení. Ta druhá se odehrává třicet let předtím, Libby je v ní okolo deseti a žije na nuzné farmě s bratrem, dalšími dvěma sestrami a maminkou (Christina Hendricks), která se musí potýkat s nedávným odchodem opileckého manžela, nedostatkem financí a hypotékou na krku. A jak čas ubíhá, tak je divák každým okamžikem blíž k odhalení toho, co se ve skutečnosti tehdy stalo.
Jistým lákadlem by pro mnohé mohla být informace, že Temné kouty jsou adaptací knihy spisovatelky Gillian Flynn, jenž je
též autorkou předlohy ke Zmizelé
Davida Finchera. Je ale do jisté míry zbytečné se těšit, protože je tu jeden
zásadní rozdíl. Zmizelou totiž
adaptovala do podoby filmového scénáře Gillian sama, zatímco scénář k Temným koutům napsal jejich režisér
Gilles Paquet-Brenner, z jehož filmografie se dá za úspěch považovat jen
drama Klíč k minulosti s Kristin
Scott Thomas. A zdá se, že nejde o adaptaci dobrou (z vícera stran jsem slyšel,
že kniha je výrazně lepší).
Nejde ani tak o to, jakým způsobem je snímek vyprávěn, jak je stříhán a jak
moc dobře jsou propleteny ony dvě linie, v nichž se v obou objevují
sice ty samé postavy, ale po třiceti letech, tudíž je hrají jiní herci (a tu a
tam si jsou dokonce opravdu podobní). Jde o to, jak původem francouzský režisér
k látce přistoupil, jakým způsobem představil její postavy (není jich
málo) a jak se mu to podařilo celé zaobalit, aby to fungovalo dramaticky i
emocionálně tak, jak by mělo. A potíž je právě v tom, že to moc nefunguje
ani dramaticky, ani emocionálně a spousta postav je jen povrchně načrtnuta,
protože ve filmu být musely, ale vlastně se o nich nic nedozvíme. Zmizelá měla dvě a půl hodiny. A teď si
představte, že by ji někdo sestříhal do 104 minut, což je stopáž Temných koutů. Nehledě na to, že Fincher
je mnohem lepší a zkušenější režisér.
Cílem pravděpodobně bylo, aby byl divák zaujat a zainteresován do hrdinčina
případu už od samého začátku, což jde ale velmi ztuha, protože Libby je dost
nesympatická – taková drzá líná megera se špatným přístupem ke všemu, která ve
svých čtyřiceti v životě nepracovala a nechce se jí na tom nic měnit. Když
se do toho pak vloží flashbacky z minulosti a na povrch začnou vyplouvat desítky
let staré skutečnosti, tak se to výrazně zlepší, ale ani tak se napětí příliš
nedostavuje a za napínavé lze označit jen ojedinělé segmenty a scény, nikoli
delší celky. Zbytek filmu pak vypadá, jako by režisér/scenárista vybral z knihy
jen ty dramaticky nejvýznamnější a nejvypjatější situace, takže je dramaticky vypjaté
všechno, ale chybí tomu ta omáčka, která by vám pomohla ty situace prožít spolu
s hrdiny a soucítit s nimi. Když na konci dojde k závěrečnému odhalení,
tak přijde na řadu šokující pointa jako kráva, která by vás asi chtěla emočně
vyždímat a úplně psychicky zlikvidovat, ale to by musela zakončovat nějaký
mnohem vydařenější a lépe uchopený film, protože by pak byla podstatně
údernější.
Po skončení filmu jsme se ještě pokoušeli s kolegou najít nějaký
skrytý smysl a vypravěčský záměr v tom, proč je jedna z vedlejších postav
v dějové linii z roku 1985 (hraje ji Chloe Grace Moretz) těhotná, ale
její dceru v linii ze současnosti (tedy 30 let poté) hraje herečka, která
vypadá na osmnáct. Ale na nic jsme nepřišli a spíš jsme se shodli na tom, že
tvůrci neuměli počítat.
Temné kouty jsou hlavně hrozně promarněnou příležitostí.
Herecky jsou zvládnuty velmi zdařile, námět zní dostatečně atraktivně, příběh i
jeho vývoj je dostatečně spletitý a závěrečná pointa je sice dobrá, ale příliš
zbrkle odvyprávěná a nechtěně působí až moc komplikovaně a podivně, takže
ji spíš oceníte, až si ji znovu zrekapitulujete po odchodu z kina. Mnohé ze
zakomponovaných filmových prvků zní velice slibně (motiv šíření satanismu mezi
mládeží, motiv falešného obvinění z úst dítěte, připomínající Hon Thomase Vinterberga…) a řada scén
měla obrovský potenciál, ovšem většinou zůstalo bohužel jen u příslibu. Totéž
se dá ostatně říct o celém filmu, který je vlastně jen mírně nadprůměrnou
detektivkou, ale zdaleka nedosahuje té geniality, jaké teoreticky dosahovat
mohl.
Žádné komentáře:
Okomentovat