Kdesi v horách na severu Finska se teroristé připravují na sestřelení
letadla převážejícího amerického prezidenta (Samuel L. Jackson). V letadle
po zjištění hrozby propuká panika, během níž je prezident vyhozen z letadla
v záchranném modulu svým bodyguardem (Ray Stevenson), který ovšem ve
skutečnosti pracuje pro teroristy, tudíž zabije veškerý zbytek posádky a sám se
s padákem snese na zem za ostatními, aby mohli uspořádat na prezidenta hon
(protože je zrovna lovecká sezóna). Záchranný modul však objeví náhodný kolemjdoucí
dvanáctiletý Laponeček, který v okolní divočině vykonává tradiční zkoušku
dospělosti tím, že se snaží s lukem a šípy ulovit jelena. A jak už to tak bývá,
tak samozřejmě prokáže obrovskou odvahu, zneškodní všechny teroristy a
prezidenta hrdinně zachrání… Ups, spoiler.
Děj tohoto filmu je na první pohled strašná blbost a otázkou zůstává,
nakolik je ta blbost záměrná. Natočil ho podle vlastního scénáře původem finský
režisér Jalmari Helander, který má na svědomí dva krátké filmečky a jeden
celovečerní film s názvem Rare
Exports, zabývající se problematikou zabijáckých Santa Klausů (přinejmenším
ty krátkometrážní snímky vřele doporučuji). Je jasné, že ten člověk má smysl
pro humor a ironii, je schopen nadhledu a má zajímavé nápady. Na druhou stranu
není moc dobrý vypravěč, scenárista a už vůbec ne režisér (ty celovečerní Rare Exports jsou oproti slibnému námětu
poměrně nevyvedenou promarněnou příležitostí). Tím pádem je celkem složité
určit, co by vlastně dobrodružný/akční film Sejmi
prezidenta měl být zač.
Např. by se tu našly početné elementy typické pro dětské filmy – hlavní
hrdina je malý chlapec, co nachází sám sebe a získává sebedůvěru, musí se
postarat o neschopného prezidenta, vyřídit ještě neschopnější (až groteskní)
padouchy a na konci se v přepáleném finále stát hrdinou, aby táta mohl být
pyšný. Snímek je mládeži přístupný a na události v něm je nazíráno naivní
dětskou optikou.
Druhou variantou je, že se Helander pokusil o přiznané akční béčko, které se
vůbec nebere vážně, je pyšné na svou béčkovitost a uvědomuje si svou vlastní debilitu,
kterou ale navíc netradičně reflektuje srze vyprávěcí prostředky a akční
sekvence a zároveň se jí potutelně vysmívá. To by znamenalo, že všechna ta
z filmu prýštící demence je režijním záměrem, a toto tvrzení by nás pak
mělo přesvědčit o tom, že jde ve skutečnosti o pečlivě namixovanou porci sofistikovaného
nadhledu a ironie, díky čemuž bychom měli překousnout všechny ty
nepravděpodobné náhody, mimořádně naivní akční scény, slabé dialogy a nic moc
herecké výkony.
No a třetí možnost je, že ten film je prostě nezvládnutý. Že ten draze
vypadající vizuál, počítačové triky, efektně zpomalované záběry a monumentální
hudba ve skutečnosti nejsou ironickým rýpnutím do stereotypů akčních filmů, ale
že samy jsou stereotypem. Že ten toporný ústřední klučina měl být něco jako
malý Rambo, ale není na to dost cool, protože ani neumí napnout luk. Že Samuel
L. Jackson v roli prezidenta původně neměl působit tak debilně, ale co
naplat, když jeho herecký výkon vrcholí scénou, v níž u táborového ohně
svému novému kamarádovi vypráví, jak si jednou před důležitým projevem pomočil
kalhoty.
Také je možné, že správně jsou všechny tři varianty. Že Helander chtěl, aby
na jeho film chodili jak dospělí fanoušci akčních filmů a Samuela L. Jacksona,
tak diváci pod dvanáct let, kteří z něj budou mít zážitek jako
z „dospělého filmu“. Že měl ambice ironicky natočit záměrně hloupou zábavu
nastavující zrcadlo akčnímu žánru, ale výsledek se mu hrubě nezdařil a rozpadl
pod rukama a stal se tím, čemu se původně chtěl vysmívat.
Na dětský film má Sejmi prezidenta
v každém případě dost nekonzistentní tón a je v něm akutní nedostatek
záměrného humoru. Zápletka je sice „dětsky“ zjednodušená a zrelativizovaná,
avšak plán teroristů zabít prezidenta je zas naopak brán se vší vážností, a
český překlad původního názvu také nenaznačuje, že by se jednalo o vyloženě
dětskou látku. Stupiditě námětu, příběhu a dialogů je těžké se vysmívat,
protože je obtížné rozpoznat, co z toho mělo být bráno vážně, a co mělo
vyznívat schválně sebeparodicky (pokud vůbec něco). Osobně jsem tyto dva
přístupy přestal rozlišovat zhruba po půlhodině a rezignoval jsem na snahu
v tom tu (možná) zamýšlenou ironii hledat, čímž se pro mě film slil do
primitivní zábavy bez jakékoli přidané hodnoty, kvůli zmíněnému nedostatku
humoru a vtipů ale i tak prošel jen stěží. Nejzábavnější na něm bylo zpětně si
pak v hlavě poskládat obraz toho, čeho vlastně ti teroristé chtěli
dosáhnout, jak toho chtěli dosáhnout a jak přitom postupovali – hloupější už
opravdu být nemohli.
Pokud je vám třináct let a méně, tak vám Sejmi prezidenta bude pravděpodobně ke spokojenosti stačit. Pokud
jste starší, bude se váš názor na film nutně odvíjet od toho, jestli v něm
tu ironii a záměrnou nadsázku uvidíte (což ale neznamená, že tam jsou) a
pokusíte se v tom najít něco hlubšího, nebo jestli ho budete vnímat pouze
jako nepodařenou hovadinu, která sice je místy zábavná a srandovní (tu a tam i
nechtěně), ale mnohem častěji je otravná.
Zajímavé je i to, jak patriotisticky americky film vyznívá (oslava úřadu
prezidenta, několikanásobné vychvalování americké armády…), přestože jde o
finsko-britsko-německou koprodukci, která má se Spojenými státy společné jen
některé herce. Jinak herecky také není příliš o co stát a spíš vám bude
připadat, že s takovýmto obsazením by se dal natočit mnohem lepší film, byť
třeba na podobné téma.
Žádné komentáře:
Okomentovat