Brazilský spisovatel Paulo Coelho je jedním z nejprodávanějších
současných autorů literatury. Napsal přes pětadvacet románů a milující
fanouškové po celém světě hltají jeho osvícené příběhy a podobenství
s poselstvími vycházejícími z východních a jiných alternativních
nauk. Nyní o něm vznikl životopisný film, příznačně pojmenovaný podle jeho
prvního románu – Poutník.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Nepopírám, že jde o pozoruhodného člověka. Vyrůstal v rodném Riu de
Janeiru, často se hádal s otcem, během dospívání byl třikrát zavřený na
psychiatrii, později experimentoval s drogami, psal texty pro brazilské
zpěváky, dělal hudebního producenta a první knihu napsal až ve středním věku,
přestože už v mládí toužil stát se slavným spisovatelem, což se mu nakonec
podařilo. Asi se shodneme na tom, že to není nezajímavé. Ale není to dostatečně
zajímavé na to, aby mělo cenu točit o tom celovečerní film.
Potíž je totiž v tom, že všechny tyto výše zmíněné okamžiky z Paulova
života jsou vlastně docela běžné a obvyklé. V sedmdesátých letech asi
zkoušel v uměleckých kruzích brát drogy kdekdo, s názory svého otce
se také asi neshodl úplně každý, psát písničky a produkovat muziku rozhodně
není nic unikátního, a že se začínající spisovatel potýká s autorskou krizí a
nedostatkem inspirace, je taktéž celkem normální. Jenže právě tyto motivy film
nejvíc vyzdvihuje a věnuje jim nejvíc času. Výsledkem je tím pádem naprosto
standardní životopisné drama, jakých jsou desítky. Během celé své bezmála
dvouhodinové stopáže se Poutník skoro
vůbec nepokusí o cokoli, co by jakkoli vybočovalo ze zavedené šablony, přičemž
jakmile se tu a tam objeví závan něčeho neotřelého, tak je to upozaděno a
nedostatečně rozvinuto.
Paulo například přijal katolicismus a podnikl svatojakubskou pouť do španělského
města Santiaga de Compostela (což výrazně ovlivnilo jeho ranou tvorbu), nicméně
ve filmu je to jen okrajově zmíněno a znázorněno pouze kratičkým flashbackem. Když
se Paulo dozví, že si zpěvák Raul Seixas přivlastnil jeho písňové texty, tak si
zanaříká, ale tím je tato linie zcela utnuta a film už se k ní nevrátí. Velmi
zvláštní je pasáž, v níž se Paulo setká s jakýmsi knězem, který mu
slíbí posvátný meč (v českých titulcích „světelný meč“), pokud vstoupí do jeho
sekty a vykoná jakousi duchovní obrodu. Paulo vstoupí do sekty, o několik let
později dostane ten meč, ale v čem měla spočívat ta duchovní obroda, to mi
z toho jasné nebylo…
Ty zdaleka nejzajímavější momenty jsou zkrátka výrazně okleštěny do podoby
zkratkovitého torza, přestože právě na nich by se dal film bez problémů
vystavět – a alespoň by se pak něčím odlišoval. Takhle se totiž jen utápí
v šedivosti, obyčejnosti, nudě a zmatku.
To je totiž další věc – Poutník není
vyprávěný lineárně, ale skládá se ze střípků událostí odehrávajících se napříč
několika desetiletími, které jsou mezi sebou navíc proházené na přeskáčku. Film
tak neustále prostříhává mezi různými časovými liniemi, z nichž nejvýraznější
jsou ty z přelomu padesátých a šedesátých let, pak z let sedmdesátých a nakonec
ze současnosti. Ona současná rovina je ale tím nejméně povedeným z celého
filmu, protože se v ní za celou dobu nestane nic signifikantního, tudíž je
víceméně zbytečná. Paulo v ní uniká z nemocnice po operaci srdce a jede se
svojí ženou na nějakou oslavu, kam však nedorazí, protože „chce něco najít, ale
neví přesně co“. Cestou se stavuje v Santiagu, filozofuje, medituje a
snaží se napsat další knihu, ale jestli přitom nalezne i „to něco“, na to film
neodpovídá.
Samozřejmě se dá tvrdit, že snímek má být jakýmsi existenciálním
podobenstvím o pátrání po duševní rovnováze, štěstí, úspěchu, místě ve světě, pravých
lidských hodnotách a tak dále. Lze říci, že se autoři filmu snažili ho natočit
v patřičném souladu s atmosférou a vyzněním Paulových knih
(čemuž by odpovídalo i nemalé množství použitých citátů). Ale nic z toho
není argumentem, proč by to mělo dělat film lepším.
Že se Paulo poprvé setká se svou ženou (která ho průběžně doprovází v tom
segmentu ze současnosti) až deset minut před koncem filmu, je vlastně už jen
detail, zároveň však jeden z důkazů toho, jak podivně je snímek vyprávěn.
Velice nepodařený je i konec, v němž se Paulovi podaří napsat druhou knihu
s názvem Alchymista, načež mu ji
vydavatel hodí na hlavu s tím, že to je blbost a škvár. Poté následuje
titulek, že si Paulo našel jiného vydavatele, z knihy se stal obrovský
megahit a Paulo je nyní jedním z nejúspěšnějších spisovatelů. A je konec.
Poutník – nejlepší příběh Paula
Coelha je ale hlavně značně
promarněnou příležitostí. Paulo je jistě unikátní a duchovně vyvinutou bytostí,
jenže film jeho osobnost zevšedňuje neustálou prezentací těch méně zajímavých částí
jeho života, které jsou navíc společnými jmenovateli vícera slavných umělců,
tudíž jsou už okoukané, nevýrazné a příliš obvyklé. Řemeslně to přitom není
natočené špatně (přestože jde o režijní debut), ale chaotický a místy až
nepřehledný styl vyprávění zas sráží body dolů. Film tak svým názvem nelže jen
díky tomu, že žádný jiný celovečerní film s příběhem o životě Paula Coelho neexistuje,
tím pádem lepší nenajdete.
Žádné komentáře:
Okomentovat