Sovětský válečný hrdina nazývaný Lev (Tom Hardy) žije okolo roku 1952 v Moskvě
se svou ženou (Noomi Rapace) a pracuje pro tajnou službu. Nachomýtne se
k případu tragické nehody, v níž nalezl smrt pod jedoucím vlakem malý
chlapec, jehož tělo však vykazuje zcela odlišné typy zranění, než jaké by se po
sražení s lokomotivou daly čekat, a vypadá to spíš na vraždu. Nic se ale
nevyšetřuje, protože podle Stalina je Sovětský svaz dokonalým rájem na zemi a
cokoli podobného vraždě v něm přeci nemůže existovat (nebo tak něco). Když
pak Lev odmítne udat svou manželku pro podezření ze špionáže, je degradován a vystěhován
do zapadlého průmyslového městečka, kde se kapitán místní milice (Gary Oldman)
shodou okolností potýká s řadou více než čtyř desítek úmrtí mladých
chlapců zabitých stejným způsobem a je mu jasné, že musí jít o dílo sériového
vraha…
Na adaptaci románu Toma Roba Smithe Dítě
číslo 44 je nejpovedenější hutná atmosféra Ruska padesátých let, kdy se
všichni bojí, žijí v neustálém stresu a nátlaku, tajná služba si dělá, co
chce, a za říkání pravdy se trestá postavením ke zdi a zmáčknutím spouště. Všechno
je špinavé, zaprášené, začouzené, šedivé, lepkavé, zabahněné, případně jinak
odporné a dobová stylizace je nadmíru vydařená (drtivá většina filmu se
natáčela u nás v ČR). Žádné zlehčování a obrušování rohů, na řadě je drsná
nálož deprese, hnusu a realistické brutality (včetně scény, v níž jsou
před očima dvou malých holčiček popraveni jejich rodiče). Film rozhodně není
příjemné pokoukání. Nutno uznat, že po této stránce je zdařilý velmi.
To ostatní se ale už poněkud mele. Především si troufnu říct, že film není
moc dobrou adaptací, protože jeho děj a motivace postav jsou v mnoha okamžicích
v lepším případě nepochopitelné, v horším případě zcela mimo (a
doslechl jsem se z mnoha směrů, že kniha je v tomto ohledu výrazně
lepší). Těžko říct, jestli byl špatně adaptovaný scénář, nebo jestli se až
těsně před dokončením filmu něco vystřihlo, nicméně snímek působí dojmem, jako
by se v něm vystřihávalo dost zásadně, přestože má hodně přes dvě hodiny.
Každopádně v něm dochází k velmi podivným sekvencím a náhodám, kdy
například:
- Lev a jeho žena se dostanou přes pasovou kontrolu jen díky tomu, že voják, který kontroluje jejich doklady, je shodou okolností negramotný.
- Ukáže se, že hledaný vrah bydlí a pracuje shodou okolností zrovna v té oblasti, kam je Lev převelen.
- Lev ví, že si pro něj v noci přijde tajná služba, ale sbalit si dopředu kufry ho nenapadne.
- V socialismu vrazi sice oficiálně neexistují, ale přesto Oldman vyštrachá složky s případy těch zabitých chlapců a zjistí, že za některé z nich bylo (neprávem) odsouzeno několik lidí.
- Kvůli natáčení byl v Praze dva dny
přerušen provoz metra na lince B, přičemž v metru se odehrává asi sedm
vteřin filmu.
S přibývajícími podivnostmi tohoto typu a s čím dál zmatenějším
stylem vyprávění bohužel dochází k tomu, že se snímek po celkem vydařené a
napínavé první polovině začne postupně a s přibývající intenzitou dramaturgicky
rozpadat, přičemž ke konci už po té silné atmosféře a napětí není ani vidu.
Všechno najednou skončí hrozně rychle, hlavní hrdina už se nebojí riskovat, dojde
k velice nepodařené honičce v lese a ani ten tajemný vrah není moc
zajímavý a strach nebudí, nehledě na to, že je ukázán a představen divákovi příliš
brzy.
Kuriózní je i směsice těžkých ruských přízvuků, s nimiž herci mluví, a
která působí místy až parodicky. Nejstrašnější to má vliv na Toma Hardyho, jenž
se jeví jaksi utrženě ze řetězu a nijak režijně nekočírován, přičemž hraje ne
moc sympatickou a veskrze chladnou postavu, neproniknutelnou a nečitelnou.
Noomi Rapace zas není do role osudové femme fatale vhodně obsazená. Skutečně
dobrý a lidsky uvěřitelný je nakonec jen Oldman. Našinec se ještě může bavit
poznáváním českých herců v epizodních roličkách, ale to je tak všechno.
Dítě číslo 44 je hlavně hrozně promarněná příležitost. Námět
zní dobře, obsazení je slibné, technické aspekty profesionální, atmosféra
v první polovině skvěle funkční. Někde se to ale hrozně podělalo – buď už
při přepisování scénáře, nebo ve střižně. Zážitek z kina je ale
v každém případě rozporuplný, nenaplňující a občas i úmorný.
Žádné komentáře:
Okomentovat