Dáma ve zlatém (Woman in Gold) – Recenze – 50%

Drama britského režiséra Simona Curtise (Můj týden s Marilyn) vypráví příběh založený na skutečných událostech o stárnoucí Američance a Židovce Marii Altmannové (Helen Mirren), která za mlada emigrovala z Rakouska do USA v době, kdy byla Vídeň okupována nacisty. Po roce 2000 se na stará kolena soudila s rakouskou vládou o vlastnictví pěti obrazů Gustava Klimta, které v té době visely ve vídeňské galerii, ale Marie si na něj dělala nárok coby dědička. Zejména jí šlo o obraz Dáma ve zlatém, na němž byla namalována její teta. Dlouhý a táhnoucí se proces nakonec vyhrála, v čemž jí výrazně pomohl mladý právník Randol Schoenberg (Ryan Reynolds).

 

Zdroj fotek: forumfilm.sk

Snímek se skládá ze dvou navzájem se prolínajících časových rovin. Jedna se odehrává na přelomu milénia a Marie se v ní za Randolova doprovodu vydává z Los Angeles do Vídně a zpět (poprvé od války) a posléze se rozhodne hlásit se o svá práva u soudu. Druhá se vrací o pětašedesát let zpět a zabývá se strádáním Mariiny rodiny v nacistickém Rakousku (a vrcholí jejím útěkem ze země ve společnosti snoubence, čemuž předchází dlouhá napínavá honička s vojáky). Dobových scén je hodně a jsou zvládnuty velice zdatně, přestože film rozhodně nemá nijak okázale velkou výpravu a působí spíš nenápadným, komorním dojmem.

Režie je přinejmenším standardní, herecké výkony téměř všech zúčastněných jsou velmi dobré a z filmu je jasně cítit ambiciózní záměr tvůrců natočit něco, čím by vzdali hold Marii a jejímu tažení za spravedlností a zároveň se vyjádřili k utrpení židovské populace v Rakousku 30. let a k problematice restituce uměleckých děl. Přesto je však Dáma ve zlatém velmi divným filmem, navzdory na pohled silné story a řadě dojemných situací funguje překvapivě málo a je i uvnitř sebe sama podezřele nesoudržná a mnohdy nesmyslná. Většina jejích problémů přitom vyplývá ze scénáře (pravděpodobně) a z toho, jakým způsobem její tvůrci přistoupili k jejímu vyprávění, a jak tím dosáhli (ať už chtěně nebo nechtěně) v lepším případě zmatení diváka, v horším případě hrubé manipulace:

• Marii Altmannové zcela evidentně ohromně fandili, stáli zcela na její straně a neubránili se nutkání neustále zesměšňovat, potažmo démonizovat její protistranu – němečtí vojáci jsou zlí až na hranici karikatury, ředitel vídeňské galerie je slizký a otylý…

• Postavili polovinu filmu na zvěrstvech páchaných na Židech a snaží se tvrdit, že ten fakt, že Klimtovy obrazy byly Mariině rodině odcizeny nacisty, nějak souvisí s jejím soudním sporem o jejich vlastnictví, což ale není pravda! V galerii totiž skončily proto, že je Mariina teta té galerii údajně sama odkázala ve své závěti, a skončily by tam, i kdyby si je nacisti nevzali (a ve filmu je o tom několikrát zmínka). Kdykoli tudíž během soudních přelíčení někdo začne dávat do jednoho pytle Mariin případ s nacistickým terorem a vézt na toto téma slzopudné projevy, sveze se tím jejich pointa zcela mimo, protože s tím nemá nic společného.

• Snaží se diváky ze všech sil přesvědčit, že Marie to nedělala kvůli penězům, ale výhradně z principu a kvůli tomu, že měla svou tetu strašně ráda a získáním jejího obrazu by dala alespoň symbolicky rodinu zpět dohromady a dosáhla tak zadostiučinění za její násilné zpřetrhání. Skutečnost je ovšem taková, že krátce po úspěšném soudu a převezení obrazu do Ameriky ho prodala newyorské galerii za 135 milionů dolarů! (Což je zmíněno před závěrečnými titulky).

Je přitom zcela irelevantní, nakolik film odpovídá realitě, protože to těžko může mít vliv na jeho kvalitu, a úplně přesný by stejně nebyl nikdy (např. soudní přelíčení jsou ve filmu extrémně zjednodušena a řada z nich je vynechaná). Také je irelevantní, jaká byla ve skutečnosti Marie Altmannová a zda jí o ty peníze šlo či nešlo (pravdu se stejně možná nedozvíme nikdy). Každopádně je její postava napsaná dost zvláštně a i přes usilovnou snahu tvůrců vylíčit ji jako dobrotivou a morálně založenou stařenku, které bylo ublíženo, a je potřeba to napravit, na mě hlavně zpočátku působila nesympaticky – místy je poněkud otravná svou tvrdohlavostí, úlisností a tím, jak svá rozhodnutí mění ze dne na den. Helen Mirren je každopádně skvělá a svým šarmem a hereckými schopnostmi to dokázala uhrát tak, že s Marií v jejím podání lze víceméně soucítit a být v některých okamžicích v závěru filmu třeba i dojat (čemuž hodně napomáhá i výrazný hudební doprovod). Dokonce i ten Ryan Reynolds je coby nezkušený právník příjemný a hraje dobře.

Pravděpodobně to chtělo přistoupit k filmu a k jeho tématu úplně jinak a natočit místo částečné biografie Marie Altmannové třeba procedurální soudní drama nebo zkusit cokoli jiného, než nabalit na základní zápletku s tahanicí o obraz chatrnou a nevěrohodnou konstrukci, která pak dělá z celého filmu cosi bizarního, co se špatně identifikuje a popisuje. Takhle by se skoro chtělo říct, že zajímavější než ústřední děj jsou ty flashbacky z Rakouska, kde je docela dost dobrých herců i ve vedlejších rolích a alespoň rozumíte tomu, co se tam děje. Na druhou stranu by tyto segmenty stěží fungovaly samostatně, protože jsou příběhově příliš jednoduché a skutečně slouží jen jako dobový doplněk odhalující Mariinu minulost a její domnělé motivace k získání obrazu. Konkrétní scény sice třeba mají zejména díky hercům co nabídnout, ale pokud jsou zasazeny do mizerně vystavěného a podivně vyprávěného základu, pracuje se s nimi dost špatně.