Drama britského režiséra Simona Curtise (Můj týden s Marilyn) vypráví příběh založený na skutečných
událostech o stárnoucí Američance a Židovce Marii Altmannové (Helen Mirren), která
za mlada emigrovala z Rakouska do USA v době, kdy byla Vídeň
okupována nacisty. Po roce 2000 se na stará kolena soudila s rakouskou vládou
o vlastnictví pěti obrazů Gustava Klimta, které v té době visely ve
vídeňské galerii, ale Marie si na něj dělala nárok coby dědička. Zejména jí šlo
o obraz Dáma ve zlatém, na němž byla
namalována její teta. Dlouhý a táhnoucí se proces nakonec vyhrála, v čemž
jí výrazně pomohl mladý právník Randol Schoenberg (Ryan Reynolds).
 |
| Zdroj fotek: forumfilm.sk |
Snímek se skládá ze dvou navzájem se prolínajících časových rovin. Jedna se
odehrává na přelomu milénia a Marie se v ní za Randolova doprovodu vydává z Los
Angeles do Vídně a zpět (poprvé od války) a posléze se rozhodne hlásit se o svá
práva u soudu. Druhá se vrací o pětašedesát let zpět a zabývá se strádáním
Mariiny rodiny v nacistickém Rakousku (a vrcholí jejím útěkem ze země ve
společnosti snoubence, čemuž předchází dlouhá napínavá honička s vojáky).
Dobových scén je hodně a jsou zvládnuty velice zdatně, přestože film rozhodně
nemá nijak okázale velkou výpravu a působí spíš nenápadným, komorním dojmem.
Režie je přinejmenším standardní, herecké výkony téměř všech zúčastněných
jsou velmi dobré a z filmu je jasně cítit ambiciózní záměr tvůrců natočit
něco, čím by vzdali hold Marii a jejímu tažení za spravedlností a zároveň se
vyjádřili k utrpení židovské populace v Rakousku 30. let a
k problematice restituce uměleckých děl. Přesto je však Dáma ve zlatém velmi divným filmem, navzdory
na pohled silné story a řadě dojemných situací funguje překvapivě málo a je i
uvnitř sebe sama podezřele nesoudržná a mnohdy nesmyslná. Většina jejích
problémů přitom vyplývá ze scénáře (pravděpodobně) a z toho, jakým
způsobem její tvůrci přistoupili k jejímu vyprávění, a jak tím dosáhli (ať
už chtěně nebo nechtěně) v lepším případě zmatení diváka, v horším případě
hrubé manipulace:
- Marii Altmannové zcela evidentně ohromně fandili, stáli zcela na její straně a neubránili se nutkání neustále zesměšňovat, potažmo démonizovat její protistranu – němečtí vojáci jsou zlí až na hranici karikatury, ředitel vídeňské galerie je slizký a otylý…
- Postavili polovinu filmu na zvěrstvech páchaných na Židech a snaží se tvrdit, že ten fakt, že Klimtovy obrazy byly Mariině rodině odcizeny nacisty, nějak souvisí s jejím soudním sporem o jejich vlastnictví, což ale není pravda! V galerii totiž skončily proto, že je Mariina teta té galerii údajně sama odkázala ve své závěti, a skončily by tam, i kdyby si je nacisti nevzali (a ve filmu je o tom několikrát zmínka). Kdykoli tudíž během soudních přelíčení někdo začne dávat do jednoho pytle Mariin případ s nacistickým terorem a vézt na toto téma slzopudné projevy, sveze se tím jejich pointa zcela mimo, protože s tím nemá nic společného.
- Snaží se diváky ze všech sil přesvědčit, že
Marie to nedělala kvůli penězům, ale výhradně z principu a kvůli tomu,
že měla svou tetu strašně ráda a získáním jejího obrazu by dala alespoň
symbolicky rodinu zpět dohromady a dosáhla tak zadostiučinění za její
násilné zpřetrhání. Skutečnost je ovšem taková, že krátce po úspěšném
soudu a převezení obrazu do Ameriky ho prodala newyorské galerii za 135 milionů
dolarů! (Což je zmíněno před závěrečnými titulky).
Je přitom zcela irelevantní, nakolik film odpovídá realitě, protože to
těžko může mít vliv na jeho kvalitu, a úplně přesný by stejně nebyl nikdy (např.
soudní přelíčení jsou ve filmu extrémně zjednodušena a řada z nich je
vynechaná). Také je irelevantní, jaká byla ve skutečnosti Marie Altmannová a zda
jí o ty peníze šlo či nešlo (pravdu se stejně možná nedozvíme nikdy). Každopádně
je její postava napsaná dost zvláštně a i přes usilovnou snahu tvůrců vylíčit ji
jako dobrotivou a morálně založenou stařenku, které bylo ublíženo, a je potřeba
to napravit, na mě hlavně zpočátku působila nesympaticky – místy je poněkud
otravná svou tvrdohlavostí, úlisností a tím, jak svá rozhodnutí mění ze dne na
den. Helen Mirren je každopádně skvělá a svým šarmem a hereckými schopnostmi to
dokázala uhrát tak, že s Marií v jejím podání lze víceméně soucítit a
být v některých okamžicích v závěru filmu třeba i dojat (čemuž hodně
napomáhá i výrazný hudební doprovod). Dokonce i ten Ryan Reynolds je coby
nezkušený právník příjemný a hraje dobře.
Pravděpodobně to chtělo přistoupit k filmu a k jeho tématu úplně
jinak a natočit místo částečné biografie Marie Altmannové třeba procedurální
soudní drama nebo zkusit cokoli jiného, než nabalit na základní zápletku
s tahanicí o obraz chatrnou a nevěrohodnou konstrukci, která pak dělá
z celého filmu cosi bizarního, co se špatně identifikuje a popisuje. Takhle
by se skoro chtělo říct, že zajímavější než ústřední děj jsou ty flashbacky z Rakouska,
kde je docela dost dobrých herců i ve vedlejších rolích a alespoň rozumíte
tomu, co se tam děje. Na druhou stranu by tyto segmenty stěží fungovaly
samostatně, protože jsou příběhově příliš jednoduché a skutečně slouží jen jako
dobový doplněk odhalující Mariinu minulost a její domnělé motivace
k získání obrazu. Konkrétní scény sice třeba mají zejména díky hercům co
nabídnout, ale pokud jsou zasazeny do mizerně vystavěného a podivně vyprávěného
základu, pracuje se s nimi dost špatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat