Stále spolu – Recenze – 60%

Český dokument Stále spolu vypráví o rodině Mlčochových – manželé Petr a Simona jsou vysokoškolsky vzdělaní, žijí spolu pětadvacet let a za tu dobu vychovali devět dětí, přičemž to nejstarší už má dokonce dítě vlastní. Na tom samo o sobě není nic tak zvláštního, ale co tuto rodinu odlišuje od spousty dalších, je způsob života, jaký vede. Všichni její členové totiž bydlí na samotě uprostřed Šumavy v polorozpadlém a pravděpodobně vlastnoručně postaveném příbytku (něco mezi zanedbávanou víkendovou chatou, chlévem a kůlnou na nářadí), v absolutním odtržení od zbytku světa a moderního městského způsobu života, bez elektřiny, bez tekoucí vody a takříkajíc „v souznění s přírodou“.

Vodu si nabírají do kýblů z nedalekého potoku, a když se chtějí umýt, mají k dispozici vanu, ležící uprostřed louky. Jedí pravděpodobně to, co si sami uloví (rozhodně nejezdí nakupovat do města), případně jim obživu zajistí pár slepic a koza. Děti si hrají s větvičkami a šiškami, nebo se houpou na houpačce, nebo lezou po stromech. Do školy nechodí – rodiče je učí doma psát i počítat a do školy je dovážejí autem jen sem tam kvůli zkouškám. A když je zima, tak se celá rodina naloží do starého karavanu a odjede do Španělska, kde pár měsíců bivakuje na náhodném místě, které otec určí.

Téma dokumentu Stále spolu je tím pádem nesmírně zajímavé a budí hned celou řadu otázek. Na většinu z nich ale odpověď bohužel nenabízí. Vzhledem k tomu, jak se ve filmu střídají roční období, to vypadá, že celovečerně debutující dokumentaristka Eva Tomanová strávila s Mlčochovými zhruba půl až tři čtvrtě roku a dost možná neměla dost materiálu na to, aby se z toho dal poskládat plnohodnotný film – zkrátka proto, že se Mlčochovým za tu dobu vlastně nic moc mimořádného nepřihodilo. Kromě teda narození dítěte jejich dcery, kterou nechali těhotnou přes zimu doma starat se o zvířata, zatímco sami vyrazili přezimovat do teplejšího zahraničí.

Co by mě ale zajímalo nejvíc, toho jsem se nedočkal. Např. jak probíhal v tak mrzkých podmínkách porod onoho dítěte, je divákovi zatajeno. A nabízí se další otazníky. Jak na celou tu věc nahlíží otec toho dítěte (který je ve filmu asi sedm vteřin) a jaký má názor na styl života své partnerky, případně jak a kde ji potkal? Co na to říká sociálka a učitelky na základní škole, u nichž děti píšou testy? Co se stane, když některé z dětí chytí chřipku, nebo když si zlomí nohu? Má rodina ještě nějaký jiný zdroj finančních příjmů než ten, že dva starší synové hrají na kytary a coby pouliční muzikanti vybírají drobné do klobouku? Slaví děti narozeniny? Ví vůbec, co to narozeniny jsou? Až budou mít samy děti, budou k jejich výchově přistupovat taky takhle?

Na nic z toho film neodpovídá. Autorka filmu totiž skutečně pořizuje jen dokumentární záznam a nesnaží se vytvářet jakékoli názorové střety či konfrontace kohokoli s kýmkoli. Nedělá rozhovory s těmi, kteří by pravděpodobně mohli velmi věcně přispět svou troškou do mlýna, a nejvíc si dovolí, když přivede do nevzhledného stavení (když Mlčochovi zrovna nejsou doma) Simoninu matku, která si postěžuje, že její vystudovaná dcera žije jako prase.

Sporadicky se snaží vytlouct nějaké informace od některého z dětí, což se ale fatálně míjí účinkem. Mlčochovic děti totiž zjevně nejsou zvyklé přicházet do kontaktu s cizími lidmi a komunikovat s nimi a pokud je jim kladen dotaz, tak většinou jen koukají a mlčí (včetně těch už dospělých). Vlastní názory téměř nevyjadřují, a když už, tak se musí shodovat s názorem jejich otce, v opačném případě je totiž takový názor okamžitě utlučen argumenty a zadupán do země – Petr je totiž přirozenou vůdčí osobností, vychoval své potomky k poslušnosti a respektu a navíc je velmi dobrý řečník, který na rozdíl od všech ostatních členů rodiny nemusí chodit pro ta správná slova daleko. Vybudoval si postavení hlavy rodiny a nezpochybnitelné autority takovým způsobem, že žádné z dětí ani nenapadne s ním nesouhlasit, mít na různé věci odlišný názor, nebo třeba dokonce rodinu opustit a začít svůj vlastní život někde jinde. I matka Simona je překvapivě submisivní, a i když je třeba Petrem před svými dětmi znevažována a ponižována, tak ani nepípne.

Film jistě vybízí k předlouhým diskuzím, ale sám nenabízí dostatek informací a hledisek, ať už stavících se k tomuto stylu života pozitivně, či negativně. Jistě by se dalo nashromáždit značné množství pádných stanovisek, které by vypíchly nedostatky toho, jak Mlčochovi žijí, a poukázaly na nejrůznější negativa toho, jakým způsobem Petr svou rodinu vede. Jistě by se našlo dost argumentů, které by naopak podtrhly výhody života v lůnu přírody, kde mohou děti vyrůstat nezatížené civilizačními vlivy, daleko od moderních technologií a internetu. V tomto dokumentu ale pořádně nezazní ani jedno, ani druhé. Ani se vlastně nedozvíte, jak se k tomu všemu staví ty děti, které si sice umí samy ulovit a vykuchat úhoře, ale o svých narozeninách nebo každodenních činnostech v přítomnosti cizího člověka vyprávět nesvedou. Pro Petra a Simonu jsou jejich děti na prvním místě a pro tento styl výchovy a žití se rozhodli proto, aby jim mohli dopřát co největší svobodu. Ale co je to za svobodu, když trávíte veškerý svůj čas výhradně jen s rodiči a kupou sourozenců za zadkem někde na poli uprostřed ničeho, hrát si můžete jen s tím, co najdete v lese, sami se nenaučíte nic, co vám ostatní explicitně neřeknou, a živoříce v deseti lidech v karavanu u potoka pod dálničním viaduktem nemáte daleko k životnímu stylu průměrných bezdomovců.

Petrovi i Simoně přitom tento stav, zdá se, plně vyhovuje a jsou jistě pyšní na to, jakým způsobem svou domácnost vedou – Petr se dokonce sám nazývá „profesionálním otcem“. Jejich děti také vypadají šťastně a některé to i slovně potvrdí, těžko však říct, jestli upřímně, nebo ze strachu z otcovy reakce. Jakákoli jejich vzpoura v tomto ohledu nepřipadá v úvahu – jednak nejsou k něčemu takovému vychované a za druhé jsou od pohledu příliš bezpáteřní a bezcharakterní, než aby se otci a jeho diktatuře postavily na odpor.

Rozhodně je pozoruhodné vidět, jak může v tak nuzném a nezávidění hodném zázemí na okraji společnosti, na pokraji chudoby a v odtržení od okolního světa vůbec nějaká (navíc takto početná) rodina fungovat, a sledovat konání jejích členů, byť jde třeba jen o zcela všední činnosti. S podobným typem lidí totiž jen tak do styku nepřijdete a je zajímavé poslechnout si o motivacích, které je vedly k jejich rozhodnutím, i když jsou pro vás třeba cizí a nepochopitelné a nedokážete si ani na vteřinu představit, že byste sami měli existovat v podobném stylu.

Námět filmu, který je prakticky fascinující, neokoukaný a navíc vybízející k nekonečným debatám a stovkám otázek, je ale ve výsledku nepříliš využitý, ignoruje spoustu podstatných a zajímavých věcí a zbytečně se drží stranou od zastávání jakéhokoli stanoviska – způsob života rodiny Mlčochových ani nevyzdvihá, ani neshazuje, a názorů někoho z okolního světa se bojí jako čert kříže. Absence pádných argumentů a jejich rozvíjení, stejně jako nedostatečně vysvětlené důvody toho, proč se oba manželé dobrovolně odhodlali přistoupit k životu zrovna tímto způsobem, měly za následek to, že mi Mlčochovi přišli jako totální magoři a byl jsem rád, že s nimi nemusím mít nic společného, a ocenil jsem, že bydlím v normálním bytě s vlastní postelí, koupelnou s teplou vodou, elektřinou a funkčním radiátorem.

Na tak nosné téma by se jistě dal natočit podstatně zajímavější a vícevrstvý dokument, jen kdyby šel víc do hloubky a nabízel vícero úhlů pohledu, jimiž by danou problematiku obšírněji rozebral. Za doporučení však stojí, spíš ale až v rámci programu ČT2 – vzhledem ke své pětasedmdesáti minutové délce a televiznímu vzezření totiž k návštěvě kina zrovna dvakrát nevybízí.